Příběh: Kostel svatého Havla (Teplýšovice)

Kostelní dveře se zavřely za ním s takovým šelestem, jako by je někdo stáhl po zemi. Vzduch uvnitř byl tlustý, nasycený vůní starého dřeva a něčím jiným — sladkým, jako by někdo před chvílí zapálil svíci a nechal ji hořet v úplném klidu. Jindřich z Teplýšovic se zastavil uprostřed lodi, kde se světlo z jediného okna rozlévalo jako zlato, a jeho stíny se táhly po kamenných deskách jako přízraky minulých pánů. *Co tu děláš?* zeptal se sám sebe. Ale věděl to. Přišel, protože mu v noci přišla na mysl jedna věc, kterou už dvacet let nepomínal: *Ten obraz.*

Někde v hloubi kostela, za hlavním oltářem, visel na zdi malý dřevěný křížek s vyřezávaným sv. Havlem. Jindřich ho znal z dětství. Jeho otec mu jednou pověděl, že ten obraz není jenom dřevo a barva, ale že *vidí*. Ne tak, jako by ho maloval nějaký mistr, nýbrž jako by ho *ukázal*. Jako by svatý Havla stál tam, kde ho dřevo jen napodobuje, a díval se na svět skrz jeho oči.

Jindřich se pomalu přiblížil. Vzduch se mu zdál chladnější, i když venku bylo léto. Když se dotkl dřeva, prsty mu zpozorovaly něco, co tam předtím nebylo: vlhkost. Jako by někdo nedávno plakal na tomto místě. Nebo jako by někdo *plakal dovnitř*.

„Pane Jindřichu.“

Hlas přišel od oltáře. Jindřich se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen stín, který se pohyboval jako by ho někdo tahal za provázek. Srdce mu bušilo tak silně, že slyšel, jak mu krev řinčí v uších. „Kdo je tam?“ zeptal se, a jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

„Ty víš, kdo jsem,“ ozvalo se znovu. Tentokrát zespodu, z místa, kde se sbíhají stíny pod lavicemi. Jindřich se sklonil. Pod jednou z lavic ležela malá dřevěná schránka, taková, jakou nosili poutníci. Byla otevřená, uvnitř jen prázdno. Ale na víčku byla vyryta jedna slova: *„Neboj se, co jsi udělal, už je vykoupeno.“*

Jindřich se vztyčil, ruce mu třásly. „Kdo to řekl?“ zeptal se, ale věděl, že odpověď už zná. Vzpomněl si na ten obraz. Na ty oči, které ho sledovaly i tehdy, když byl malý a ukradl svému bratru poslední groš. Na tu noc, kdy se modlil, aby mu někdo odhalil, že jeho hříchy nejsou tak velké, jak si myslí.

„Ty jsi ten, kdo mi to ukáže?“ ptal se nyní nahlas, i když mu hlas v hlavě neodpověděl. Jen se rozlil po kostele ticho, tak hluboké, že mu uši zvonily. Pak se dveře za ním otevřely samy od sebe, a když se Jindřich podíval ven, uviděl, že na prahu stojí starý kněz s pochodní v ruce. „Pane farníku, já…“ začal, ale kněz jen pokrčil rameny. „Někteří lidé přicházejí sem, aby našli odpovědi. Někteří odcházejí s novými otázkami.“ Potom se obrátil a odešel, a Jindřich zůstal stát s tím pocitem, že něco v něm právě prasklo — jako by mu někdo otevřel dveře, které byly zavřené celý život.

Když později vyšel z kostela, slunce ho oslepilo. Ale v ruce držel kus dřeva, který si ukradl z lavice — malý fragment, na kterém byla vyryta ta samá slova jako na schránce. A když ho přiložil k tváři, zdálo se mu, že dřevo teplo. Jako by v něm ještě hořelo něco, co nikdo jiný nevidí.