Příběh: Kostel svatého Havla v Kuřívodech

Krev na kamenných schodech

Jindřich z Vřesovic se zastavil u posledního schodu, kde se jeho boty potopily v něčem teplém a lepkavém. Zvedl hlavu a uviděl, že mu z prstů kapá krev. Ne jeho – nikoho, koho by poznal. Po schodech stékala tenká čára, jako by někdo před ním šel a zranil se, a on teď šel po jeho stopách.

„Pánové,“ zašeptal, ale jeho hlas se ztratil v prázdném kostele. Dveře byly zamčené, ale on věděl, že uvnitř nikdo není. Jen on, krev a ticho, které mu stáčelo žaludek. Včera večer mu přišla zpráva: jeho syn, mladý Jaroš, zmizel v lese u Bezdězu. Hledali ho tři dny. Nenašli.

Jindřich se opřel o kamennou zeď kostela, kde se ještě před sto lety modlila královna Kunhuta s malým Václavem. Vůně vlhkého kamene a starého dřeva mu stoupala do nosu, smíšená s něčím jiným – jako by někdo nedávno zapálil svíci a nechal ji hořet až do konce. Zvedl ruku k očím a uviděl, že na jeho dlaních jsou otisky prstů, které nejsou jeho.

„Kdo jsi?“ zeptal se nahlas, ale odpověď přišla jinak: jako šepot v jeho vlastní hlavě, jako by mu někdo šeptal přímo do ucha. *„Nejsi první, kdo sem přišel s otázkou.“*

Jindřich se rozběhl do kostela, kde ho čekalo další překvapení. Vnitřek byl prázdný, ale na zemi ležela svíčka, která hořela. Ne, nehořela – *plála*. Plamen malý, modravý, jako by ho chránilo něco neviditelného. A kolem ní, na stěně, se objevilo vybledlé vyobrazení – muž s mečem, který držel v ruce srdce, z něhož stékala krev. Pod ním byl nápis, který Jindřich neznal: *„Memento.“*

„Co to znamená?“ zeptal se, ale odpovědi nedostal. Zvedl svíci a uviděl, že stěna za oltářem je jiná. Ne jako ostatní – jako by byla otevřená. Jako by se dala otevřít.

„Tam,“ řekl hlas znovu, tentokrát jasněji. *„Tam je odpověď.“*

Jindřich se přiblížil a dotkl se zdi. Byla studená, ale pod jeho prsty se zdálo, že se mírně pohybuje. Jako by se za ní skrýval nějaký prostor. Zavřel oči a představoval si, jak by bylo, kdyby tam byl Jaroš. Živý. Čekající.

„Ano,“ šeptal někdo. *„Tam je.“*

Když otevřel oči, byl před ním už jen prázdný oltář a svíčka, která se zhasla sama. Na jeho dlaních nebylo nic než jeho vlastní krev. Ale na zemi, tam, kde stála svíčka, ležela malá kamenná figurka – muž s mečem. Stejný jako na fresce.

Jindřich ji zvedl. Byla studená, hladká, jako by ji někdo nedávno vyryl. A v ruce držela ne srdce, ale klíč.

„Kam?“ zeptal se, ale už věděl, že odpověď přijde později. Nebo nikdy.

Když vyšel ven, na schodech už nebyla krev. Jen vlhké skvrny, které mohly být od deště. Ale on věděl, že něco se stalo. A že kostel svatého Havla mu něco ukázal.

Teď mu zbývalo jediné: vrátit se. A tentokrát přijít připraven.