Příběh: Kostel svatého Ignáce z Loyoly (Staré Město)

Když se Markvartův prst dotkl kamene, zhaslo světlo.

Nevěděl, že to udělal. Jedna chvíle nepozornosti, ruka se mu sám od sebe pohnula, jako by ji řídil někdo jiný. Teď stál u západní stěny kostela, kde se dřív vcházelo, a jeho prsty ještě cítily chlad kamene, který se mu vtiskl do dlaně jako pečeť. Za ním se rozléhalo ticho, přerušované jen šustěním svíček a vzdáleným skřípnutím lavic. Někde v hloubi chrámu kápal voda – z prasklé nádoby? Nebo z jiného místa, které neviděl?

„Pánové, nemůžu déle čekat,“ zašeptal si sám. Ale nikdo mu neodpověděl. Jenom stín na stěně se pohnul – nebo si to jenom zdál.

Markvart se otočil. Věděl, že by měl jít ven, ale nohy ho nesly dál, k oltáři svatého Ignáce. Tam, kde stál, byl vzduch těžší, jako by ho něco stlačovalo. Na oltáři hořela jedna svíčka, a když se k ní přiblížil, uviděl, že plamen kolísá, jako by ho někdo foukal. Ale nikdo tam nestál.

„Co se děje?“ zeptal se nahlas, hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

Odpověď přišla ihned – ne slovy, ale dotekem. Něco ho stisklo za krk, lehce, jako prst, který by se snažil upozornit. Markvart se otřásl, ale neodtáhl se. Místo toho se podíval dolů, k podlaze, kde ležela jeho čepice. A tam, mezi prasklinami kamene, se zdálo, že se něco pohybuje.

„To není možné,“ zamumlal.

Ale bylo. Čepice se sama od sebe pohnula, jako by ji někdo pod ní posunul. A když se Markvart sklonil, aby se podíval blíže, uviděl v prachu otisky – otisky prstů, které tam nemohly být. Byly hluboké, jako by je tam někdo vytlačil před chvílí.

„Kdo jsi?“ vydechl.

Odpovědí bylo světlo. Ne ze svíček, ne z oken, ale z nějakého místa nad jeho hlavou. Bílý paprsek, jako by ho někdo rozsekl nožem přes střechu, a v něm se objevila postava – muž v černém rouchu, s rukama složenýma na prsou. Nebyl to žádný obraz. Nebyl to ani stín. Stál tam, jako by ho vždycky viděl, a jeho ústa se nehnula, ale Markvart slyšel jeho hlas, jasný jako zvon:

„Ty jsi tu už jednou.“

Markvart se vzpamatoval jako z můru. Ruka se mu sám od sebe dotkla hrudi, jako by chtěl ověřit, že tam srdce bije. Ale vzpomínka na ten hlas, na ty otisky, na světlo – to všechno bylo příliš reálné, než aby to mohlo být snem.

Když se nakonec odvážil podívat zpět k oltáři, svíčka hořela stejně jako předtím. A na kamenech, tam kde stál, ležela jeho čepice – tentokrát bez otisků. Bez stopy.

Venku na náměstí foukal chladný vítr, který unášel zápach vlhké země a dým z komínů. Markvart se otočil a šel pryč, ale každý krok ho bolestně připomínal, že něco se změnilo. A že to, co se stalo uvnitř, se už nikdy nedá vysvětlit.

Když minul věž kostela, zpozoroval, že na jejím vrcholu, tam kde se kříž otáčí větrem, visí něco, co tam předtím nebylo. Malý kámen, obyčejný, ale s vyrytémi slovy, které poznal ihned:

*„Přijď zítra.“*