Příběh: Kostel svatého Jakuba Staršího (Ratenice)
Věc na lavici byla mokrá jako slza.
Karel Hrubý ji tam nechal ležet, když ho přepadl strach. Když se mu zdálo, že ho někdo sleduje z temnoty kostela, když mu v ruce ztuhla svíčka a stín na zdi se protáhl jako prst, který se mu chce dotknout krku. Teď seděl na lavici u zadní stěny a přitiskl si k hrudi klíče od pečkovského pivovaru – ty, které mu zítra měly patřit. Ale teď už ne. Teď patřily někomu jinému, někomu, kdo ho vykoupil z dluhů a zrad.
„Pane Hrubý, vy jste tu sám?“ Zvuk hlasu ho prohnal chladem. Věděl, že nikdo není. Kostel byl zavřený, klíč visel na svém místě u dveří. A přece tam stál někdo. Neviděl ho, ale cítil, jak se mu dech dotýká krku. Vůně vosku a starého dřeva se změnila v něco jiného – jako by se vzduch naplnil kouřem z nehasnoucí svíčky.
„Já… já nemám co říct,“ zašeptal. Jeho ruce se třásly, když se pokusil vzít klíče zpět. Ale lavice byla prázdná. Jen tam ležela ta věc – malý kovový křížek, který mu včera ve tmě spadl z krku. Ten, který mu darovala jeho matka, když mu bylo deset. „Neseš ho vždycky, až budeš potřebovat sílu,“ řekla. Tehdy si myslel, že to byla jenom povídka.
„Proč jste mi to vzal?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď nemůže přijít. Ale přišla. Ne hlasem, nýbrž dotykem – jemným, jako by mu někdo hladil prsty po zápěstí. A pak světlo. Ne ze svíček, ne z okna, ale z někde uvnitř stěny. Zazářilo mu přímo do očí, bílé, jako by ho někdo vytrhl z temnoty a vhodil do sněhu na hřbitově za kostelem. Tam, kde ležely zapomenuté náhrobky, kde se v zimě sbíhalo mlíko nad zemí.
„Co… co to je?“ Jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. A pak už nic. Jen ticho. A na lavici ležel jen křížek, mokrý jako slza, a klíče – teď bezpečně schované v jeho kapse.
Když se Karel Hrubý probral, bylo venku světlo. Slunce padalo přes hřbitovní zeď, která se zdála vyšší, než ji pamatoval. A na západní straně kostela, u té věže, která se tyčila jako strážce tajemství, stál někdo. Člověk v černém plášti, který se otočil a podal mu ruku. Karel ji vzal. A když se dotkli, ucítil něco jako teplo starého kamene – jako by ho někdo držel za ruku už sto let.
„Já vás znám,“ řekl mu ten člověk. „Ale vy mě neznáte.“
Karel se podíval na křížek v ruce. Bylo na něm vyryto jméno – *Jakub*. A pod ním datum: *1778*.
Když pak šel ven, zůstal za sebou jenom zápach hořícího vosku a otázka, kterou už nikdy nesměl zapomenout: Kdo stál v té věži, když se zřítilo kněžiště? A proč mu teď podával ruku?