Příběh: Kostel svatého Jiří (Malešov)
Těžký kamenný kvádr se vysmekl z mozolnatých prstů a s tupým žuchnutím dopadl do vlhké hlíny pod hradbou. Prokop si přitlačil špinavý rukáv k roztrženému čelu, odkud mu do oka stékala teplá, slaná krev smíchaná s prachem. Kolem něj se v šeru blížícího se večera rýsovaly obrysy opuštěného hřbitova a nad nimi se tyčila hrozivá silueta věže, která kdysi dávno střežila celý kraj. Vzduch voněl tlením, deštěm a starým spáleným dřevem.
Utekl před spravedlností královského soudu, utekl před vlastní vinou, která ho pálila v žebrech víc než bodná rána od žoldnéře, již si sám narytěvaným nožem čistil za hluboké tmy. Zde nahoře, na vysokém ostrohu nad zurčícím potokem, kam lidé z podhradí už dávno přestali chodit kvůli strachu z moru a pobořeným stěnám, doufal v poslední útočiště. Nikdo ho tu nehledal. Nikdo by zde živého nečekal.
Dveře svatostánku, těžké dubové desky pobité zrezivělými hřeby, povolily po silném zatlačení ramene s dlouhým, skřípavým sténáním, které se rozneslo prázdnou návsí. Vstoupil dovnitř do chladu, jenž dýchal z tlustých zdí. Temnota uvnitř byla tak hustá, že se dala krájet. Prokop tápal podél zdi, prsty přejížděl po ledovém kameni, až narazil na hladký povrch staré křtitelnice. V té tmě ji poznal podle vyřezávaných lastur a šupinaté nohy, o niž zakopl špičkou boty.
Náhle se v prázdné lodi ozvalo jasné, kovové cvaknutí.
Prokop ztuhl. Všechny svaly v těle se mu napjaly jako tětiva kuše. Opatrně otočil hlavu k presbytáři, kde se pod gotickou klenbou tvořily ještě hlubší stíny. Zadržel dech. V tu chvíli dopadl skrze okno s barokním štukem jediný, ostrý paprsek měsíčního světla. Proťal temnotu jako meč a padl přímo na kamennou podlahu před hlavní oltář.
V tom světle se něco pohnulo.
Nebyl to stín mraku ani pohyb hlodavce. Přímo vejpůl světlého pruhu stála postava. Neměla tvář, jen obrysy splývavého roucha, které připomínalo staré fresky na zdech. Prokop otevřel ústa, ale v hrdle se mu tvořil jen suchý chrapot. Chtěl utéct, avšak nohy měl přibité k zemi jako hřeby v rakvi.
Postava pomalu zvedla ruku. Prst ukázal směrem k rozbitému koutu lodi, kde pod nánosem sutě a spadaného listí ležely zbytky starého pomníku padlých z pradávných válek. V té chvíli Prokopovi blesklo hlavou jméno muže, jehož zabil kvůli pár stříbrným mincím v hospodě pod kopcem. Byla to tvář onoho mladého vojáka, jehož bezvládné tělo nechal ležet v příkopu.
Zavřel oči a pevně stiskl víčka, aby tu přeludovou hrůzu neviděl. V uších mu hučelo jako v rozvodněné řadě. Když oči po dlouhých vteřinách strachu opět otevřel, světlo zhaslo. Měsíc se skryl za mrak a v kostele panovala opět nepropustná tma.
Těžce oddechoval, pot mu stékal po zádech a srdce mu tlouklo o žebra tak zběsile, až ho bolela hrudní kost. Zvedl se z chladné podlahy, zavrávoral a vyběhl ven do nočního vzduchu, pryč od oltáře, pryč od křtitelnice, pryč od výčitek, které ho pronásledovaly.
Když o několik dnů později našli jeho klobouk na samém okraji srázu nad Úštěckým potokem, po Prokopovi nebylo ani stopy. Místní lidé si pak v podvečer šeptávali, že stará věž na kopci dodnes občas v noci sama od sebe zazvoní, jako by varovala každého, kdo sem přichází s krví na rukou, že některá tajemství zůstanou ukrytá v kameni navěky.