Příběh: Kostel svatého Jiří (Klentnice)

Když mu padl z ruky svícen a rozlil se po kamenných deskách, nezařinčely ani skleněné střepy, ale něco hlubšího — jako by se v kostele otevřel poklop do něčeho, co nemělo jméno.

Marek Vávra, syn klentnického šenka, se vynořil z tmavé chodbíčky sakristie s dlaněmi potřísněnými voskem a pohrůžkou v hrdle. Za ním se zavřely dveře, ale ne zcela — zůstal jen úzký prasklý proužek světla, který padal přímo na oltář, jako by ho někdo tam namířil úmyslně. Na hlavním oltáři, pod obrazem svatého Jiří, který vždycky vypadal, jako by se usmíval jen na něj, ležela kniha. Ta kniha.

Ne jeho. Nikdy předtím v životě ji neviděl.

Marek ji zvedl. Vázání bylo staré, kůže praskala jako suchá kůra, a když ji otevřel, voněla po něčem, co už dávno nemělo jméno — po vlhku, po zemí a po čemsi, co připomínalo spálenou kožušinu. První stránka byla prázdná, ale když ji přeložil, pod prsty mu zůstal jemný otisk, jako by stránka byla ještě teplá. Druhá stránka měla napsáno jedno slovo, vyvedené tak jemně, že se zdálo, jako by ho tam nepsal člověk, ale něco, co umělo psát bez ruky:

*„Zapomeň.“*

Marek se rozesmál, ale v úsměvu mu zůstal jen hořký posmek. „To bych chtěl,“ zašeptal. „Zapomeň, že jsem ukradl farářovu dceru, zapomeň, že jsem ji nechal v lese jako vyvolenou, zapomeň, že mě to každou noc pronásleduje.“ Ale slovo na stránce se nevymazalo. Když se na ni podíval znovu, už tam bylo jiné:

*„Nezapomeň.“*

Dveře sakristie se zaskřípaly. Marek se otočil — nikdo tam nebyl. Ale ze zvonice, která stála u západního průčelí, se ozval zvuk, který by neměl být slyšet. Zvony se rozhoukly samy od sebe, ale ne tak, jak když je zvoník táhne za provaz. Zvony zvonily jako ženské pláč.

„Panna Marie?“ zašeptal Marek a ukryl knížku do prsou. „To jste vy?“

Odpověď přišla okamžitě — ne slovy, ale dotekem. Něco mu sevřelo zápěstí, ledové a pevné jako kámen. Když se podíval dolů, na jeho paži se objevila rána, jako by ji tam udělal něčí nehty. A v té ráně se lesklo něco, co vypadalo jako malý, zkroucený křížek.

„Proč?“ zeptal se Marek, hlasem, který už nezněl jako jeho vlastní. „Co od mě chcete?“

Zvonění ustalo. V kostele zůstal jen tichý šum, jako by někdo tiše dýchal. Pak se z knížky vytrhl další list — tentokrát s mapou. Na ní bylo nakresleno několik křížků a jedna cesta, která vedla přímo ke Sirotčímu hradu, k místu, kde dříve stála kaple svatého Mikuláše. Kde dřív stála *ona*.

Marek se rozběhl ven, kniha mu klopýtala v ruce. Místo, kde stála kaple, bylo dnes jen pole, ale on věděl, že tam něco zůstalo. Něco, co ho čekalo.

Když se ohlédl zpátky, kostel svatého Jiří stál v noci jako vykreslený z papíru — bílý, s černými stíny, které se zdály žít vlastním životem. A v okně nad hlavním oltářem se náhle rozsvítilo světlo, které nemělo zdroj. Světlo, které vypadalo, jako by ho tam zapálil někdo, kdo už dávno odešel.

Marek se zastavil. Věděl, že by měl utéct. Ale jeho nohy ho nesly dál, k místu, kde kaple stávala, k místu, kde něco čekalo, co mu řeklo: *„Nezapomeň.“*

A když se později vrátil do kostela, kniha už tam neležela. Ale na kamenných deskách, kde se rozlil vosk, zůstala jedna slova, vyvedená jako krev:

*„Přijď zítra.“*