Příběh: Kostel svatého Michaela archanděla (Řepiště)

Když se Mikuláš z Řepišťa dotkl dveří, zůstal mu v dlaních nejen chlad, ale i něco jako otisk prstu, který se mu nechtěl vymazat.

Dřevo bylo staré jako hřích a tvrdé jako svědomí. Věděl, že by měl odejít, že by měl zapomenout na tu noc, kdy se mu v krvi smísily víno a krev, na sliby, které nedodržel, na slova, která nikdy neřekl. Ale dveře kostela se mu otevřely samy, jako by je někdo uvnitř tahal za zámky, které už dávno zrezivěly. A tak vstoupil, i když věděl, že tam nemá co hledat — ani odpovědi, ani odpuštění.

Vnitřek voněl po vlhku a starém vosku, po tom, co zbylo z mnoha svíček, které se zde roztavily za staletí. Světlo z jediné malé okénko padalo šikmo, jako by ho někdo úmyslně naklonil, aby osvětlilo jen kámen pod nohama Mikuláše. Tam, kde leželo něco, co vypadalo jako lidská ruka — malá, ženská, s prsty zkroucenými, jako by se ještě snažila uchopit něco, co už tam nebylo.

„Kdo jsi?“ zeptal se, i když věděl, že odpovědi nečeká.

Zvuk jeho vlastního hlasu zněl cizí, jako by ho kostel pohltil a vyplivnul zpět jiného. Ruka na zemi se nehýbala. Ale vzduch se najednou stal těžší, jako by se kolem něj svalily stěny. Srdce mu bušilo tak rychle, že mu znělo v uších jako kladivo na kov. Pak — šepot. Ne zevnitř kostela, ale z nějakého jiného místa, z nějaké hloubky, kterou nemohl spatřit.

*„Ty jsi ten, kdo odešel.“*

Mikuláš se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se protáhl po zdi jako něco živého. Vzduch se náhle naplnil vůní hořícího dřeva a kouře, jako by se kostel vzpomínal na nějaký starý požár. A pak — světlo. Ne ze svíčky, ne z okna, ale něco jako blesk, který se zrodil uvnitř jeho vlastních očí. Viděl to jasně: sebe, jak stojí před tím kostelem, jak se usmívá, jak lže. A vedle sebe — ženu, kterou nikdy nepoznal, ale její tvář mu byla známá jako vlastní.

„Proč mi to ukazuješ?“ vykřikl, i když věděl, že nikdo mu neodpoví.

Protože to nebyla otázka. Bylo to jen potvrzení. Něco, co už dávno věděl, ale co se mu teď vrátilo jako rána do hrudníku. Ruka na zemi se najednou pohnula. Mikuláš skočil zpět, ale bylo pozdě — prsty se dotkly jeho boty a zanechaly na kožené opotřebované stopě něco, co vypadalo jako malý, hluboký zářez.

Když se Mikuláš z Řepišťa vynořil ven, byl jiný. Dveře za ním zůstaly otevřené, i když vítr je měl zavřít. A když se ohlédl, viděl, jak se na prahu kostela objevuje stín — ten samý, který byl uvnitř. Ale tentokrát držel v ruce svíčku, která ho osvětlila zespodu, jako by ho chtěl pozvat.

Mikuláš nevěděl, co to bylo. Ale když se později vrátil — a vrátil se — věděl, že už nikdy nebude stejný. A že kostel svatého Michaela archanděla v Řepišti mu něco dal. Nebo mu něco vzal. A to, co to bylo, už nikdy nezapomene.

Protože některé dveře se otevřou jen jednou. A některé ruce čekají, až se k nim někdo dotkne.