Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Jaroměř)
Vzduch v kostele voněl po vlhkém kameni a starých knížkách, které se nikdo neodvážil dotknout. Jindřich z Hrádku se skryl za sloupem, dlaněmi stiskl okraj modlitební knihy, kterou ukradl z proboštovy komory. Byla to jeho poslední šance – pokud ho chytí, bude to konec. Nejen pro něj, ale i pro jeho bratra, kterého zradil.
*"Pánové, nechte toho!"* ozval se náhle hlas, tak blízko, že Jindřichovi zmrzelo v krku. Neviděl nikoho. Jen stíny, které se táhly po zdích jako rozmazané inkoustem. Knihu nechal padnout, prsty se mu třásly. *"Kdo je tam?"* zeptal se, hlas mu zněl cizí, jako by ho někdo napodoboval.
Z chóru se ozval smích – suchý, jako krokytání suchých listů. *"Ty víš, kdo jsem, Jindřich. Vždy jsem byl tu. I když jsi mě zapomněl."*
Srdce mu bušilo až v krku. *"To není možné,"* zašeptal. *"Všichni říkají, že kostel je prázdný. Že tu už nikdo není."*
*"Lži,"* odpověděl hlas. *"Tady zůstal někdo, kdo tě hledá. Někdo, kdo ti chce říct, že ještě není pozdě."*
Jindřich se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen světlo, které se lomilo skrze vitráže, a na zemi se před ním rozprostřela stínová postava – muž v černém rouchu, tváří zakrytý kapucí. *"Ty jsi mi dal slovo,"* řekl stín. *"A slovo je svátost."*
Jindřichovi se nohy podlomily. Vzpomněl si na tu noc u Labe, kdy se sliboval s bratrem, že nikdy neprozradí tajemství, které znali. A pak přišla zrada. *"To byl hřích,"* zašeptal. *"Ale už je pozdě."*
*"Nikdy není pozdě,"* řekl stín. *"Ale musíš rozhodnout teď. Zůstaň nebo odejdi. Ale neuteč před tím, kdo jsi."*
Knihu vzal zpět do ruky. Stránky se samy otvíraly na pasáž o smíření. *"Co mám dělat?"* zeptal se.
Stín se rozplynul. Zůstal jen zápach kouře, který nikdy předtím nebylo slyšet. A na kamenné lavici před oltářem ležela malá dřevěná soška – svatý Mikuláš, držící v ruce měšec. *"Prodej knihu,"* šeptal mu vnitřní hlas. *"A dnes ještě navštív svého bratra."*
Jindřich se podíval na sošku. Pak na knihu. Pak na dveře, které vedly ven do chladného jaroměřského večera.
Když je otevřel, venku ho čekal mrazivý vítr. Ale poprvé od dlouhé doby cítil něco, co téměř zapomněl: naději.
Když později vstoupil do kostela znovu, soška už tam nebyla. A ani stín. Ale na lavici ležela malá papírová poznámka: *"Děkuji. Teď už můžeš odejít."*
Jindřich z Hrádku nikdy neřekl, co se tam skutečně stalo. Ale od té chvíle chodil do kostela svatého Mikuláše každý týden. A někdy, když byl sám, slyšel šeptat ze stínů: *"Jsi na správné cestě."*