Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Maletín)
Věž se nad ním sklonila jako soudce.
Když se Jan Křtitel Šimek pokusil vylezť po schodech do podkroví, jeho boty se zasekly v prachu, který se pod nimi rozptýlil jako popel. Vzduch voněl vlhkými kameny a něčím starším, jako by stěny kostela pohltily všechny zápachy z posledních dvou století a nyní je vydechovaly zpět. Nad hlavou ho čekala malá lucerna, jejíž světlo padalo na dřevěné trámy a na nějaké staré papíry rozházené po podlaze – účty, kresby, listiny, které nikdo nechal ležet, jako by čekaly, až je někdo najde.
„Tady by měla být ta skříňka,“ zamumlal si pod nosem, zatímco se opřel o chladnou zeď. Věž nad ním se zdála ještě vyšší, než byla – jako by se v té tmě protahovala do nekonečna. Šimek byl účetní z Olomouce, poslal ho arcibiskupův komorník, aby zkontroloval, proč se zvon ve věži nechce přelit. „Něco tu není v pořádku,“ řekl mu ten muž v Olomouci, když mu předal klíče. „Zvon zní jinak. Jako by… jako by ho někdo držel.“
A teď tu stál, srdce mu bušilo tak silně, že mu znělo v uších jako vzdálený zvon. Vzal lucernu a posunul ji po trámu, aby osvětlil roh. Tam, kde měl být starý truhlicový skříň, byla jen prázdnota a na zdi nějaký náčrt – dva kruhy, které se dotýkaly, a mezi nimi čára. Jako by někdo sem kreslil neviditelnou hranici.
„Pánové, co se tu děje?“ zavolal nahoru, ale jeho hlas se ztratil v hlubinách dřeva. Pak náhle uslyšel šustění. Něco se po schodech pod ním pohybovalo. Někdo.
Srdce mu vyskočilo do krku. Věděl, že je sám. Věděl, že v kostele není nikdo. Ale ty kroky… byly lehké, jako by někdo tančil.
„Kdo je tam?“ zeptal se, a když se otočil, uviděl jen stín, který se posunul po zdi. Pak se světlo lucerny náhle zhaslo.
V temnotě uslyšel hlas. Nebyl to muž, ani žena. Byl to dětský hlas, který řekl jen jedno slovo:
„*Uvidíš.*“
Schody pod ním se začaly otáčet.
---
Dnes už tam nikdo nechápe, proč se zvon v Maletíně někdy zvedne sám, když je kostel prázdný. Ale ti, kteří tu byli, když se lucerna zhasla, vědí, že někdo tam stále čeká. A že když se podíváš přímo do věže, uvidíš tvář dítěte, které nikdy nemělo hrob.