Příběh: Kostel svatého Mikuláše (Mikulov)

Když se Matěj Vávra dotkl zvonu, praskla mu v prstech skořepina hříchu.

Bylo to jako by ho něco stáhlo dolů, když se jeho prsty sepjaly kolem studené kovové hlavy zvonu Karla. Nečekal, že se mu podaří dostat se dovnitř – kněz ho předtím vyhnal s tím, že kostel není místem pro „takové lidi“, ale Matěj tu musel být. Musel slyšet, jestli se jeho hřích ještě dá vykoupat vodou nebo jestli už je příliš hluboký, aby ho něco vyčistilo. Vězel na něm zápach pohaštilých svíček a prachu, který se v kostele usadil jako popel na hřbitově. A pak tu byla ta vůně – něco sladkého, jako by někdo rozlil med mezi kameny, ale také hořké, jako by se někdo spálil.

Zvon byl chladný, těžší, než si představoval. Když se ho dotkl, prsty mu ztuhly, jako by se mu do kůže vryly neviditelné hřebíky. A pak – *zvonění*. Ne z věže, nýbrž uvnitř jeho hlavy. Jako by se něco rozlomilo. Matěj se odtáhl, ale zvuk neustal. Bylo to jako echo jeho vlastního dechu, jenomže to nebyl jeho hlas.

„Kdo jsi?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že nikdo neodpoví.

Věděl, že je blázen. Že mu to všechno vymýšlí, protože ho sužuje svědomí. Ale když se podíval na své ruce, viděl na nich stopy – ne rány, ale něco jako tmavé pruhy, jako by mu někdo vryl do kůže slova, která neuměl přečíst. A pak tu byla ta socha. Sv. Petr, který držel klíče, ale jeho tvář byla zkroušená, jako by se mu něco děsilo. Matěj si vzpomněl, že kněz říkal, že socha je stará, z dob, kdy ještě lidé věřili, že hřích může být odpuštěn jednoduše – bez trestu, bez krve.

„Ty jsi tu ještě?“ ptal se Matěj do tmy, i když věděl, že nikdo neodpoví.

A pak – světlo. Ne ze svíček, ne z okna, ale jako by se někdo rozsvítil uvnitř jeho hrudi. Matěj se chytil za hrudník, jako by ho něco bodlo. A pak uslyšel hlas – ne v uších, ale někde hluboko, jako by mu ho někdo vložil přímo do srdce. *„Ty jsi tu ještě. A já také.“*

Nevěděl, kdo to mluvil. Ale když se podíval na sochu sv. Petra, klíče v jeho rukou se zdály žít vlastním životem. Jako by se otáčely, jako by se někam otvíraly.

Matěj utíkal ven, aniž by věděl, kam. Za zády ho pronásledovalo to zvonění, ale také něco jiného – teplo, jako by ho někdo zahříval rukama. Když doběhl na náměstí, zastavil se u sochy sv. Josefa, která tam stála jako strážce všech tajemství. A když se podíval zpátky na kostel, viděl, jak se na jeho stěně odráží něco, co tam předtím nebylo – světlo, které se linulo z věže, ale nebylo ze žádného zdroje.

Když se Matěj probral, ležel na zemi před kostelem. Ruce měl čisté. Ale na dlaních měl stále ty pruhy – jako by mu někdo napsal slova, která neuměl přečíst.

A když se podíval nahoru, viděl, jak se zvon ve věži začíná pomalu otáčet, i když větru nebylo. A někdo tam zvonil. Ale nikdo ho neslyšel.