Příběh: Kostel svatého Mikuláše ve Svatém Mikuláši
Kámen padal z nebe.
Jindřich z Rváčova se probudil s pískem v ústech a rukama zakopanými v zemi. Nad ním se vyhouply zbytky věže, jako by ji někdo roztrhal na kusy, a v dlaních držel jen hrst špatně spálených papírů – smlouvy, které měl podepsat ještě včera. *Podvod*, šeptalo mu to v hlavě. *Prodej duše za pár stříbrných.*
„Pánové, co se stalo?“ ozval se hlas za ním, chraplavý jako starý kovář.
Jindřich se otočil. Starý hrobník Matěj, jehož ruka se třásla jako list, ukázal na nebe. „To tam…“ Mlčel. Nebylo tam nic. Jen šedivý oblak, který se pomalu rozptýlil.
„Nic tam nebylo,“ sykl Jindřich. „A teď už nic není.“ Vstal, prach mu padal z pláště, a když se podíval na kostel, uviděl něco, co tam předtím nebylo: v zdi, tam kde čert měl odkopnout kámen, se teď lesklo něco bílého. Jako by se tam v noci vryla ruka – nebo kopyto.
„Pojďte,“ řekl Matěj a táhl ho za rukáv. „Musíme to ukázat.“
Vnitřek kostela smrděl po vlhku a starém vosku. Svíčky hořely jen v bočních kaplích, jako by se někdo bál jít hlouběji. Na hlavním oltáři visel obraz Palliardiho – svatý Mikuláš, jak drží tři děti nad propastí. Jindřich se zastavil. „Proč jsem sem přišel?“ zeptal se hlasitě.
„Protože jste zradil,“ odvětil Matěj. „A on to ví.“
Vtom se ozval zvuk. Jako by někdo přehodil klíčem v zámku. Ale dveře byly zavřené. Pak se rozsvítila jedna ze svíček – ta, která hořela nejdál od nich. Plamen se zdvihl do výšky, jako by ho někdo foukl, a pak se náhle rozlil po stropě, jako by se někdo dotkl jeho stropu rukou.
„To není možné,“ zašeptal Matěj.
Jindřich se podíval na oltář. Na dřevěné desce ležela malá, stará mince – stříbrná, s vyrytým křížem. „Co je to?“ zeptal se.
„Poslední dar,“ řekl Matěj. „Ten, který nikdo nebral.“
Vtom se za nimi ozval další zvuk. Jako by někdo přetahoval po kamenech. Otočili se. V zadní části kostela, u hrobů, stál člověk. Nebo to, co člověk bývalo. Bílý, jako by ho vykoupali v mléce. „Kdo jsi?“ zeptal se Jindřich, ačkoli věděl, že odpověď už zná.
Ten se usmál. „Ten, kdo vám dává šanci.“
Jindřich se probudil na prahu kostela, oblečený jen v košili, s mincí v dlani. Okolo něj ležely roztrhané papíry, jako by je někdo roztrhal rukama. A v dálce, u zdi, kde měl být čertův otisk, teď zůstal jen hluboký, čerstvý rýhovaný tvar – jako by někdo kopal do země ještě včera v noci.
Matěj ho našel ráno. „Pánové z Rváčova hledají svého rychtáře,“ řekl. „Myslí si, že jste utíkal.“
Jindřich se podíval na minci. Na rubu bylo vyryto jedno slovo: *Odpuštění.*
„Já neuteču,“ řekl a vstal. „Já půjdu zpátky.“
Když se o několik dní později vrátil do kostela, byl tam jen on a Matěj. Na oltáři ležela mince – tentokrát zlatá. A na zdi, tam kde byl otisk, se teď lesklo něco, co vypadalo jako stopy po křídlech.
„Co to je?“ zeptal se Jindřich.
Matěj se jen usmál. „To, co jste přišel hledat.“
A když Jindřich odešel, zůstal za ním v kostele jen tišší zvuk – jako by někdo pomalu, opatrně zavíral dveře.