Příběh: Kostel svatého Petra (Louny)

Když se zvonice rozplynula ve vzduchu

Pavla z Křivoklátu přivítal kostel sv. Petra jako by ho čekal. Dveře, zrezivělé a skřípavé, se otevřely, když jen přiložil ruku k kamennému prahu, jako by je někdo uvnitř tahal. Vůně vlhkého kamene a starých svícnů se smísila s něčím jiným — sladkou, jako by tam někdo nedávno rozlil med. Nebo krev. Neodvážil se dýchat hluboce.

„Proč tady?“ ozvalo se za ním. Otáčel se, ale nikdo tam nebyl. Jen šero uvnitř, které se zdálo, že se pohybuje samo od sebe, jako by stíny měly vlastní vůli.

Pavla si otřel pot z čela. Věděl, že sem neměl chodit. Město ho vyhnalo před týdnem za podvod s měřicími mírami — lhal při vážení piva pro radnici, a když ho chytili, vykřikl, že to byl farářův syn, který mu přikázal. Nikdo mu nevěřil. Teď, když utek před loutkami s motykami, které ho chtěly vyhnat z kraje navždy, našel úkryt v tomto opuštěném kostele, kde se modlitby již nekonaly od doby, kdy se loutky zmocnily města.

Vedle oltáře ležela malá dřevěná schránka, kterou nikdy předtím neviděl. Byla otevřená, uvnitř jen prázdnota a na dně několik vloček, jako by tam někdo rozptýlil popel. Pavla se naklonil, ale když se dotkl dna, schránka se rozpadla v prach. Zvuk byl tak ostrý, že se mu zdálo, jako by ho někdo udeřil do ucha.

„Nepatří ti,“ řekl hlas. Tentokrát zněl blíže. Pavla se rozběhl ke dveřím, ale ty byly zamčené. Když se otočil, uviděl na oltáři světlo — ne z lucerny, kterou tam nikdo nepostavil, ale jako by ho tam vylil někdo neviditelný. Světlo se vinevalo po kamenných stěnách, a když se Pavla přiblížil, uviděl, že se na nich objevují písmena. Nepsaná, ale jako by je tam vytesal čas sám: *„Lžeš o tom, co neudělal.“*

Srdce mu bušilo tak silně, že mu znělo v uších. Věděl, že to nemůže být pravda. Farářův syn byl mrtvý už měsíc. Ale když se podíval na své ruce, viděl, jak se mu pod nehty zbarvily pruhy něčeho tmavého. Ne popel. Krev.

Zvonice venku náhle zazvonila. Jediný úder, jako by ji někdo rázem přerušil. Pavla se vrhl ke dveřím, ale ty byly stále zamčené. Když se otočil zpátky, světlo zmizelo. Oltář byl prázdný, jen na kamenném parapetu ležela malá, kovová mince s vyrytým křížem. Na rubu bylo vyryto: *„1456.“*

Pavla si ji vzal. Když ji stiskl v dlani, pocítil teplo, jako by ho někdo držel za ruku. A pak uslyšel šepot, který zněl jako jeho vlastní myšlenky: *„Nejsi první, kdo sem přišel lhát. Ale budeš poslední, kdo odtud odejde.“*

Když se dveře konečně otevřely, venku bylo ticho. Město spalo, ale Pavla věděl, že ho nikdo nepropustí. Nikdy. Protože v kostele sv. Petra se nikdo nevrátí stejný.

A když se podíval na svou ruku, viděl, že se mu pod kůží zelená něco, co vypadalo jako list. Suchý. Starý. Jako by tam rostlo už staletí.