Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Mikulovice)

Když se Markvartova dlaň dotkla kamene, ucítil něco, co tam nemělo být.

Bylo to jako by ho něco stisklo zespodu, jako by se z hlubin zdiva vznesl chladný dech a proměnil se v teplo, které mu proběhlo pažemi až do prsou. Kámen byl vlhký, jako by ho někdo nedávno navlhčil slzami nebo potem, a když Markvart odtrhl prsty, zůstala na nich stopa tmavšího prachu, jako by ho někdo tam namaloval. Věděl, že to není jeho vlastní špína – on byl čistý, jako vždycky, když přišel sem.

„Pánové, co to je?“ zeptal se, aniž by se otočil. Za ním stáli dva muži z vesnice, jejich tváře osvětlené svíčkami, které drželi v rukou jako oběť. Jeden z nich, starý Jindřich, si otřel čelo a vydechl: „To je ten starý portál, pane. Říká se, že kdo ho dotkne, uslyší něco, co mu není určeno.“ Markvart se usmál, ale usmívka mu zmrzla na rtech, když pocítil, jak mu zuby chvějí. „Něco jako vyznání?“ zeptal se, a když Jindřich zakroutil hlavou, přidal: „Nebo jako pokání?“

Ve tmě kostela se ozval jen šepot větru, který se vloudil skrze trhliny v kamenech. Markvart se nadechl a znovu položil dlaň na ostění. Tentokrát neucítil nic než chlad, ale když zavřel oči, uviděl před sebou obraz, který tam nemohl být: sebe samého, jak stojí před tímže portálem, ale s rukou, která drží něco červeného a vlhkého. Krev? Ne, to bylo něco jiného – jako by mu někdo podal svazek pergamenu, který ho pálil v prstech. A když se pokusil přečíst, co na něm je napsáno, uslyšel hlas, který nebyl hlasem.

„Ty jsi lhal, Markvarte. A lhát se ti bude dařit, dokud nezačneš sám věřit svým lžím.“

Ruka mu spadla. Ve tmě se mu zdálo, že slyší, jak se za ním někdo posunul, ale když se otočil, nikdo tam nebyl. Jen stíny, které se táhly po zdích jako něco živého. „Co to bylo?“ zeptal se Jindřícha, ale starý muž jen pokrčil rameny. „To je ten kostel, pane. On tu byl dřív než my. A někdy si pamatuje věci, které jsme zapomněli.“

Markvart se odmlčel a podíval se na portál znovu. Teď na něm neviděl žádný obraz, jen kamenné rty, které se zdály být otevřené. Jako by čekaly. Jako by čekaly na něj.

„Co když to není pokání, co chce?“ zeptal se tiše.

Jindřich se naklonil blíže, jeho dech voněl bylinkami a starostí. „Co když je to jen otázka, pane? A odpověď už tu je. Vždycky byla.“

Markvart se podíval na své ruce. Na prstech měl ještě tu stopu prachu, tmavší než zbytek. A když si ji přivedl k tváři, ucítil, že voní po něčem starém, jako by ji tam někdo zanechal před staletími. Jako by mu kostel chtěl říct: *Ty jsi tu už jednou stál. A teď tu stojíš znovu.*

Věděl, že by měl odejít. Ale něco ho drželo u toho kamene, jako by ho tam přivázali neviditelné řetězy. „Co když to není pokání?“ ptal se znovu, tentokrát sám sebe. „Co když je to jen… začátek?“

A když se nakonec odtrhl a odešel z kostela, za sebou nechal jen otázku, která ho pronásledovala každý den: *Proč ho kostel nechal jít?*

A proč si myslel, že už nikdy neuslyší ten hlas znovu?