Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Kučerov)

Když se Markéta z Doubravice probudila, byla v kostele sama.

Nocí se vlhký vzduch vtiskl do jejího pláště, jako by ji někdo držel za ruku. Svíčky na oltáři hořely nízkým plamenem, jako by je chránil nějaký neviditelný vítr. Vzduch voněl po vosku a starých knihách, ale také po něčem jiném – po vlhké zemi a shnilých listí, které se valilo do prasklin mezi kameny. Markéta se posadila na ledabylý dřevěný lavici, prsty jí třásly, a vtom uslyšela šepot.

Nebyl to vítr. Nebyla to myš v trámech. Bylo to hlasité jako dech člověka, ale přišlo z místa, kde nikdo nestál. *„Proč tu ležíš, Markéto?“*

Otočila hlavu tak prudce, že jí zuby zaklepaly. V chladném polotmavém kostele nikdo nebyl. Jen ona, stíny a ten hlas, který znala jako svůj vlastní.

„Kdo jsi?“ zeptala se, ale už věděla. Věděla to od chvíle, kdy se rozhodla pro ten hřích.

Vzpomněla si na noc předtím, na to, jak stála u okna svého domu a dívala se na pole, kde se ještě nedávno kypřila píseň žňů. A pak na tu ruku – ruku svého manžela, která se jí dotkla z opačné strany postele. *„Jen jednou, Markéto. Jen pro mě.“* A ona souhlasila. Protože láska je silnější než strach z pekla.

Teď tu ležela, protože nemohla unést váhu svého vlastního rozhodnutí. A teď ji někdo – nebo něco – volalo jménem.

„Jsi to ty, Matěj?“ zeptala se tiše. Její manžel zemřel před rokem, ale někdy, když se probudila v noci, cítila jeho přítomnost jako teplo pod peřinou.

Hlas se ozval znovu, tentokrát blíž, jako by se někdo pohyboval mezi sloupy. *„Ne, Markéto. Jsem ten, kdo ti dává šanci.“*

Srdce jí bušilo tak silně, že jí zdálo se, jak se stěny kostela lehce rozkmitají. Vtom si všimla něčeho na zemi – malý kámen, který tam předtím nebyl. Ležel u její nohy, mokrý a černý jako uhel. Když se k němu naklonila, ucítila zápach hořké vody.

„Co mám dělat?“ šeptla.

„Vezmi ho,“ řekl hlas. „A dej mu to, co jsi vzala od mého bratra.“

Markéta zvedla kámen a přitiskla si ho k hrudi. Teprve teď si všimla, že pod jejím pláštěm něco chybí. Malý stříbrný křížek, který jí Matěj dal před svatební nocí. *„Ať ti dává sílu, když tě bude něco bolestně tlačit k zemi.“*

Vtom se dveře kostela prudce otevřely. Do světla svíček vstoupil kněz s pochodní v ruce, jeho stín se táhl až ke stropu. *„Markéto? Co tu děláš?“*

Ona se ani nepohnula. V ruce držela kámen, na tváři slzy, které se smíchaly s potem. *„Přišla jsem se modlit,“* řekla. *„A někdo mi dal odpověď.“*

Kněz se podíval na kámen v její dlani, pak na ni. *„Tento kámen je z Doubravického kláštera. Leží tam už staletí.“*

Markéta se usmála. *„Vím.“*

Když kněz odcházel, vzala si křížek zpět a schovala ho do kapsy. Kámen nechala ležet tam, kde ho našla. Někdy, když procházela kolem kostela, zastavila se a dívala se na prasklinu ve zdi, odkud se zdálo, že ji někdo pozoruje. Ale nikdy nikoho neviděla.

A když se v noci probudila a slyšela dech svého manžela vedle sebe, věděla, že už nikdy nebude sama.