Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Podbořany)
Kostelní klíč
Když Matěj Kovář zavřel dveře sakristie, zůstal tam sám se zápachem vlhkého dřeva a starých svíček, které nikdo nepalil už léta. Klíč v jeho dlani byl těžký jako olovo, a když ho otočil, zaskřípělo zámky tak, jako by se kostel probouzel ze spánku. Věděl, že to neměl dělat. Farář mu zakázal dotýkat se věcí, které nepatří do rukou laiků, ale Matěj už dlouho poslouchal jen svůj hlas, který mu šeptal, že něco tu není v pořádku.
V sakristii stál u okna, skrze které pronikal šedivý večerní světlo, a díval se na oltářní svícny. Jeden z nich byl prasklý, jako by ho někdo rozbil a pak špatně slepil. Matěj si ho vzal a otřel prsty po skle. Teplý, jako by ho někdo nedávno držel. „Kdo by tu byl?“ zaskřípal si zuby. Věděl, že kostel je prázdný. Farář odešel do Loun, a ostatní farníci se modlili v kapli u sv. Floriána.
Potom uslyšel šepot.
Nebylo to větru pod oknem, ani skřípnutí trámů. Bylo to přímo za jeho zády, jako by mu někdo do ucha dýchal: *„Nejsi sám.“* Matěj se otočil tak prudce, že mu klíč vypadl z ruky a padl na dlažbu. Nikdo tam nebyl. Ale na stěně, tam, kde visel kříž s Ježíšem na kříži, se náhle objevila skvrna. Černá, jako by někdo rozmazal sazi, ale když se Matěj přiblížil, viděl, že to není saze. Bylo to něco jako otisk prstu, jen hlubší, jako by ho něco vyrylo do štuku.
„Pánbuže,“ zašeptal a krokem ustoupil. Vtom ho něco stisklo za rameno. Neprst, ale něco chladného, vlhkého, jako mokrý plát. Matěj se otočil a uviděl na zemi ten prasklý svícen. Tentokrát byl celý. Bez trhliny. Bez stopy, že by ho někdo kdy rozbil.
Zvuk kroku za ním ho donutil zadržet dech. Na prahu sakristie stála postava v černém plášti, který se mujál jako voda. Matěj neviděl její tvář, ale věděl, že to není mrtvý. Věděl to, protože mu postava podala klíč – ten samý, který před chvílí upustil – a řekla: *„Nejsi sám. Nikdy jsi nebyl.“*
Když se Matěj probral, ležel na chladných kamenech kostelního chodby. Klíč byl pryč. Ale v jeho ruce držel kus skla – ten prasklý svícen, který se náhle sjal. A na dlažbě, tam, kde stála postava, byla jen jedna stopa. Malá, jako by ji zanechal dítě. Nebo anděl.
Matěj se nikdy nevrátil do sakristie. Ale když o rok později zemřel farář, našli v jeho pokoji starý deník. Na poslední stránce bylo napsáno: *„Bylo to tu. V roce 1781. Když stavěli nový kostel, našli ho. Ale nikdo nechtěl vědět, co to je.“* Pod tím byl nakreslený symbol – kruh s trojúhelníkem uvnitř, jako by někdo chtěl zachytit něco, co se nedá slovy vysvětlit.
Dnes, když vcházíte do kostela svatého Petra a Pavla v Podbořanech, někdy uslyšíte šepot za zády. A když se otočíte, uvidíte na oltáři svícen, který se nikdy nepalil. Ale svítil.