Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Vrskmaň)

Když se Jarek z Nového Sedla probudil, ležela mu v ústech chuť popela a na dlaních mu zůstal otisk kovu.

Nejprve si myslel, že to byl sen. Ale když se podíval na své ruce, viděl na nich tmavé skvrny, jako by je někdo omotal do vlhkého plátna a pak nechali zaschnout. Vzpomněl si na minulou noc, na to, jak se vrátil z hostiny u Krčmáře Hynka s hlavou plnou piva a hádky, jak se mu vytrhly z rukou svíce a jak se mu zdálo, že někdo volá jeho jméno z temnoty kostela.

Teď stál před zbořenými zdmi svatého Petra a Pavla, kde dříve stála věž, a věděl, že to nemůže být náhoda. Vzduch tu voněl po vlhké zemi a něčem starším, jako by se vzduch zde nesl jinak, jako by ho něco tahalo dolů. Jarek si otřel pot z čela a přiblížil se k zbytkům jižní stěny, kde ještě stál zazděný portál – ten, který mu Hynkův syn ukázal před lety, když mu vyprávěl, že v něm někdy v noci svítí.

„Ty jsi tu ještě?“ zeptal se Jarek hlasem, který ani sám nepoznal. Odpovědi nečekal, ale když se podíval dovnitř, uviděl něco, co tam nemělo být. Ve tmě, kde by měla být jen hlína a kamení, se zdálo, že se něco pohybuje. Nebylo to zvíře, nebylo to člověk – bylo to jako stín, který se nechoval jako stín. Jarek se naklonil blíže a náhle ho něco stáhlo dovnitř.

Teplota se změnila. Vně bylo chladno, ale uvnitř – nebo spíše *kdekoliv* – bylo teplo, jako by ho obklopovalo něco měkkého, jako ruce. A pak uslyšel hlas, který nezněl jako lidský. Byl to šepot, ale ne z uší, nýbrž přímo z kostí. *„Ty jsi tu, Jarek. Ty jsi tu, i když nikdo jiný neví, že tu jsi.“*

Jarek se pokusil utéct, ale nohy mu neposlouchaly. Pak se mu zdálo, že někdo – nebo něco – položí ruku na jeho rameno. Když se podíval dolů, uviděl, že jeho dlaně již nejsou pokryty popelovými skvrnami, ale něčím, co vypadalo jako staré, vybledlé rány. *„Ty jsi tu, protože jsi zapomněl, co jsi slíbil,“*

Vtom ho něco strhlo zpět do reality. Ležel na zádech před zříceninou, srdce mu bušilo jako bláznivé, a když se podíval na ruce, byly opět čisté. Ale v kapse měl malý kámen – takový, jaké se hromadily kolem kostela. Na něm byla vyryta postava muže s roztaženýma rukama, jako by držel něco, co se mu vytrhlo.

Jarek věděl, že by měl utéct. Měl strach, ale také něco jiného – jako by mu někdo právě otevřel dveře do místa, kde se čas nechoval jako jinde. Když se podíval na kostel, zdálo se mu, že zbytků portálu se dotýká světlo, které tam předtím nebylo. A když se naklonil, uslyšel opět ten šepot: *„Něco ti ještě dlužíš. A ty jsi ten, kdo to může vrátit.“*

Když se Jarek ohlédl zpět do vesnice, nikdo ho neviděl. Ale když se dotkl kamenů, které ležely u jeho nohou, cítil, že mu něco šeptá přímo do duše. A věděl, že už nikdy nebude moci zapomenout.