Příběh: Kostel svatého Petra a Pavla (Milovice u Hořic)

Když se Jarek z Milovic vrátí z pole, je na prahu kostela a jeho ruce jsou ještě černé od uhlí. Neodhalil ho nikdo, ale ví, že ho najdou. Včera večer, když se vrátil z lesa, ležela u studně kosa – rozsekaná, jako by ji někdo rozřízl nožem. A v kapse měl ještě kousek vlásku, který si vytrhl z vlastní brady. "To není náhoda," šeptá mu matka, když mu přináší chléb. "To je znamení."

Dnes ráno, když proklínal osud a tahal za provaz, aby zvedl těžký kůl, se mu z rukávu vyklouzne malý dřevěný křížek. Ten, který mu dal otec před rokem, když mu řekl: *"Když budeš mít strach, drž se toho."* Jarek ho nikdy nepoužil. Teď ho drží v dlani a dřevo je teplé, jako by ho někdo právě vyndal z ohniště.

Kostel svatého Petra a Pavla stál před ním jako černý stín mezi polí. Věž se tyčila nad vesnicí, cibulovitá bání se leskla jako mírně rozkrojené vejce, které by snad někdo zapomněl na hromadě. Zvony nezněly, ale vzduch nad kostelem kolísal, jako by se něco dělo uvnitř. Jarek si uvědomil, že se nedýchá. Nebo že dýchá příliš hluboce, až ho to začne bolet.

Vstoupil. Vnitřek byl tmavý, ale ne tak, jak by se dalo čekat. Světlo pronikalo úzkými okny, ale ne jako sluneční paprsky – spíše jako tenké nitě, které se vinuly mezi prachem a zaprášenými lavicemi. Vůně byla zvláštní: smísení starého dřeva, vosku a něčeho sladkého, jako by někdo před hodinou zapálil svíčku a nechal ji hořet.

Za oltářem stál starý kněz – ne ten, který sloužil nedělní mši, ale někdo jiný. Nebo snad ten samý, jenže v jiném čase. Měl dlouhé vlasy, které mu padaly přes ramena, a v ruce držel knížku, kterou Jarek neznal. Když kněz zvedl hlavu, jeho oči byly bledě modré, jako led na zamrzlém potoku.

"Ty jsi ten, který ukradl," řekl kněz. Nebylo to otázka.

Jarek se pokusil utéct, ale nohy ho nesly. Kněz položil knížku na oltář a vztyčil ruku. "Není to o tom, co jsi udělal," řekl. "Ale o tom, co uděláš teď."

Vtom se ozval hlas – ne z knězových úst, ale z někde hluboko uvnitř kostela, jako by ho nesla sama stěna. *"Vrať to zpátky. Ne pro mne. Pro někoho jiného."*

Jarek se probudil na prahu kostela. Ruce měl prázdné. Ale v kapse měl kousek vlásku – tentokrát černý, jako popel. A v dálce, za polí, se zdálo, že se někdo modlí. Nebo že někdo pláče.

Když se Jarek podíval na křížek v ruce, byl studený jako kámen. Ale na jeho povrchu se zjevila malá rána – jako by ho někdo bodl jehlou. A když se Jarek podíval na své dlaně, byly čisté. Dokonce i pod nehty.

Vědět se to nedá. Ale někdy, když stojíš před tím kostelem a slunce se odráží od cibulovité věže, uslyšíš šepot. A když se podíváš dolů, uvidíš stopu – jako by někdo minulý týden prošel po prachu a zanechal po sobě otisk bose nohy.

A ty víš, že to nemůže být pravda. Protože ty jsi tam byl. A nikdo jiný.