Příběh: Kostel svatého Petra na Poříčí
Krev na kamenných schodech
Když se Jitka z Dobříše pokusila vzpřímenit, zůstal jí v ústech jen pach spáleného vosku a slova, která nikomu neřekla. *„Bůh mi odpustí, ale já ne.“* Teď ležela v úzkém stínu pod románskou tribunou, kde se stěny kostela sbíhaly jako zeď hrobky, a její dlaně se potily na chladných kvádrech. Nad hlavou ji přetínal úzký paprsek světla, který padal z jediného zachovaného okna – toho, které nikdo nechal v mezivěžní tribuně, jako by chtěl nechat něco z minulosti prozradit.
Zvuky z lodi se rozléhaly jako z daleka: šustění šatů, praskání dřeva, něčí potichu vydechnutý modlitební žalm. Křižovníci s červenou hvězdou na rouchu ji nikdo nehledal. Byla jen další z těch, kdo se schovali před svým vlastním odrazem v mosazném kalichu, který jim přinesl husitský kněz loni v noci. *„Pijte, děti, a buďte svobodní.“* Ale ona nebyla svobodná. Byla vázaná na slib, který dal její otec, na krev, kterou nechtěla vidět.
Prsty se jí zachvělily, když se dotkla kamene. Na schodech pod ní, tam kde se ztrácely ve tmě, ležela skvrna. Tmavší než stín. Jako by někdo vylil víno a nechal ho zaschnout. *„To není víno,“* zamumlala. *„To je krev.“* A najednou věděla, že to není její.
Vtom se nad ní ozval hlas – ne zvenčí, ale z hloubky kostela, jako by mu stěny propůjčily vlastní ústa. *„Ty jsi sem přišla, protože jsi věděla, že tu najdeš odpověď.“* Jitka se vztyčila, srdce jí bušilo až v krku. *„Kdo jsi?“*
Zvuk se zasmál. *„Jsem ten, kdo zde leží už sto let. A ty jsi poslední, kdo může rozhodnout, zda se jeho duše dostane ven.“*
Ve tmě před ní se rozsvítila svíčka, kterou nikdo nezapálil. Plamen kolísal, jako by ho hnal neviditelný vítr, a na stěně se objevila postava – muž v rouchu německého rytíře, tvář zakrytá černým pláštěm, jen rty se pohybovaly: *„Vezmi to.“*
Jitka se podívala dolů. Na kamenných schodech ležela malá dřevěná schránka, zakrytá prachem. Když ji otevřela, uvnitř bylo jen jedno slovo vyryté do kusu opuku: *„Odpuštění.“*
Když se podívala zpátky, postava byla pryč. A svíčka také. Zůstala jen skvrna na schodech – tmavší, než byla předtím.
Jitka z Dobříše se vzpamatovala a utíkala ven, aniž by věděla, kam. Ale když se ohlédla, viděla, jak se za ní v kostele rozsvětily další svíčky – tam, kde nikdy předtím nehořely. A někdo tam šeptal její jméno.