Příběh: Kostel svatého Prokopa (Přepychy)

Když se Jarek z Hradce pokusil poprvé po letech vstoupit do kostela, jeho ruka se zadrhla na mřížích jako by ji něco táhlo zpět.

Vzduch uvnitř byl těžký, nasycený vůní starých svícnů a vlhkým dřevem, které se po staletích neustále stáčelo. Jarek se podíval vzhůru a spatřil, jak se světlo z okenních vitráží lomí jako rozbité zrcadlo – modré, červené, zelené, jako by ho někdo rozkrájel na kousky. *Tady nikdo neumíře klidně,* pomyslel si. *Tady se jen čeká.*

Bylo to po hrobu jeho sestry, která zemřela v zimě, když ji nikdo neviděl, jen slyšel její hlas volající z lesa, jako by ji něco táhlo do hloubky. Otec říkal, že to byly vlky. Jarek věděl, že to byla něco jiného.

Vzadu, u hlavního oltáře, stál starý kněz, který už dávno neměl sílu mluvit hlasitě. Jeho ruce se třásly, když rozsvěcoval svíce. Jarek se posunul blíže, až ho zastavila chladná dlažba. *„Ty jsi ten, co přišel pro odpověď?“*

Jarek se otočil. Nikoho tam nebylo. Ale zvonění v uchu mu znělo jako hlas. *„Odpověď na co?“*

Kněz se nepohnul, jen zavřel oči. *„Na to, co ses ptal v noci, kdy sis myslel, že jsi sám.“*

Jarek pocítil, jak se mu pod koleny stává voda. *„To není možné.“*

„Všechno je možné tady,“ ozvalo se z temnoty. *„Ale ty jsi přišel pozdě.“*

Vtom se rozsvítila svíčka na lavici před ním. Plamen se rozrostl do velikosti mužského ramene, ale nehořel. Světlo bylo bílé, jako by ho nikdy nic nepoškodilo. *„Vidíš?“*

Jarek se pokusil zakřičet, ale z jeho hrdla vylezlo jen syčení. *„Co chcete?“*

Svíčka se naklonila k němu, až se zdálo, že mu něco šeptá přímo do ucha. *„Chceme, abys pochopil, že někdy je hřích jen omyl. A omyl se dá napravit.“*

Když kněz otevřel oči, Jarek už tam nestál. Na jeho místě byla jen malá, vyřezávaná soška svatého Prokopa, která držela v rukou klíč. *„Tady zůstaň,“* řekl kněz. *„Zítra budeš vědět, co dělat.“*

Jarek se probudil na prahu kostela, oblečený v tom samém rouchu, v jakém přišel. Slunce stoupalo nad střechou, ale v jeho hlavě zněl jen jeden zvuk – šepot vítru mezi kamennými opěráky. *„Zítra…“*

Když se podíval zpět do kostela, dveře byly zavřené. A na lavici před oltářem ležela malá, dřevěná schránka s jeho jménem vyřezaným na víku.

Někteří říkají, že když v noci projdeš kolem Farského rybníka a poslechneš, uslyšíš šepot vody, která ti řekne, co chceš slyšet. Ale Jarek z Hradce už nikdy nešel kolem rybníka. Chodil přímo do kostela. A když tam přišel, vždycky tam byl kněz, který mu podával klíč.

A schránka na lavici byla vždycky prázdná.