Příběh: Kostel svatého Vavřince (Dačice I)
Když se Matěj Šimůnek dotkl kamene, praskl.
Nebylo to jako při úderu kladiva, ani jako při lámání ledové kůry na rybníku. Bylo to jako by se vzduch mezi prsty roztrhl a nechal za sebou něco, co svítilo. Zářilo to jako svíčka v temném sklepu, jenže bez tepla, jen se světlem, které mu probodlo dlaně až k kostem. Matěj stál u severní stěny kostela, tam kde se zdi skláněly k zemi jako unavené rameno, a jeho prsty ještě držely ten kámen, který právě vydal zvuk, jaký by měl vydat duch.
„Pánové, co se děje?“ ozval se za ním děkan Neulinger, jeho hlas hrubý jako písek pod botami. Matěj se neotočil. V ruce mu teď ležel kus vápence, který se rozlomil přesně pod jeho palcem, a na povrchu kamene se teď zjevila stopa – ne otisk prstu, nýbrž jakási rýha, úzká a hluboká, jako by tam někdo před ním vryl kříž. Matěj věděl, že takových známek na zdech není. Věděl to, protože před třemi týdny, když kostel ještě stavěli, se tu každý den potuloval a hledal – cokoliv, co by mu pomohlo zapomenout.
„Nic,“ sykl. „Jenom se mi zasekla ruka.“
Děkan si povzdechl, ale neodcházel. Matěj slyšel, jak jeho boty šustí po prachu, jak se posouvá blíž. „Matěji, ty víš, že tohle místo není pro tvé hříchy. Ne pro ty, které ti svírají hrudník, když se díváš na svého syna.“
„Neříkám, že by to byly hříchy,“ odsekl Matěj. „Jenom… věci, které se nedají napravit.“
Vtom ho to zasáhlo. Nebylo to světlo, ani hlas – bylo to něco jako náraz studené vody do obličeje. Vzduch se najednou naplnil vůní hořícího kadidla, přestože v kostele nikdo nekouřil. A pak přišel zvuk – ne zvenčí, nýbrž z nitra stěn. Jako by se z hlubin kamene ozval někdo, kdo šeptal jeho jméno. *„Matěji…“*
„Co to bylo?“ zeptal se děkan a uchopil ho za rameno. Matěj se mu vytrhl. „Nic. Jenom… větrák z věže.“
Ale větrák byl tichý. A teď, když se podíval nahoru, viděl, že se na vrcholu věže, tam kde se ztrácí ve špičatém stínu, něco hýbá. Něco bílého. Jako by tam stál člověk, ale neviděl ho nikdo jiný. Matěj mrknul, ale když znovu otevřel oči, bylo tam prázdno. Jenom větr, který mu do tváře foukal prach a něco, co vonělo jako staré kniha.
„Matěji, ty jsi nemocný,“ řekl děkan a podal mu láhev. „Vezmi tohle. Je to jenom únavu.“
Matěj vzal láhev, ale nepil. Místo toho se podíval na ten kámen v ruce, na tu rýhu, která se tam zjevila jako by tam byla vždycky. A pak si uvědomil, že už nebolí. Ne tak, jak bolí hřích, který ho pronásledoval od chvíle, kdy se rozhodl pro lži, která zničila jeho rodinu. Bolí to teď jinak – jako by mu někdo vyndal z hrudi kámen, který tam měl odjakživa.
„Děkuji, pane děkane,“ řekl a odložil láhev. „Ale já už nic nepiju.“
Když se později, v noci, vrátil ke kostelu, byl tam už jen on a jeho stín. A ten kámen ležel na místě, kde ho nechal. Ale rýha v něm byla hlubší. A když se Matěj pokusil ho znovu rozlomit, praskl mu v ruce jako sklo.
Někdy ráno, když se probudil, byl kostel prázdný. A na jeho stole ležela malá modlitba, kterou nikdy nenapsal. A v ní bylo napsáno: *„Není nic, co by se nedalo napravit. Ale někdy musíš začít od začátku.“*
Matěj nikdy neřekl nikomu, co se stalo. Ale když teď, po letech, přejde kolem kostela svatého Vavřince v Dačicích, někdy se zastaví u té severní zdi. A když se dotkne kamene, nečeká, že praskne. Čeká, že ho něco pochopí.