Příběh: Kostel svatého Vojtěcha (Sluhy)

Krev na kamenech

Zámek se mu svalil z rukou a rozbil se o dlažbu před oltářem jako hřích, který už nesnesl. Křupavé úlomky skla se rozptýlily mezi lavicemi, kde ještě před chvílí klečel a modlil se, aby ho Bůh vyslyšel. Ale Bůh mlčel. Jako vždycky.

Vojtěch se napřímil, prsty mu ještě třásly po tom, jak se pokoušel rozbít ten malý kovový křížek, který mu matka nechala na hrobě. *„Proč jsi mě nechal, aby mě našli takhle?“*, zašeptal. Ale hlas, který mu odpověděl, nebyl jeho vlastní. Byl hluboký, jako z hlubin studně, a zněl jako kámen, který se valí po schodech.

*—Ty jsi tu už jednou.*

Vojtěch se otočil. Nikdo tam nestál. Ale v presbytáři se rozhořelo světlo, které sem nemělo pronikat. Žlutavé, jako by ho vykouzlil někdo z roztaveného vosku. A pak tu byla vůně – hořká, jako spálená kožešina, smíšená s prachem starých knížek. *„Kdo jsi?“*, zeptal se, hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

*—Jsem ten, kdo tu byl, když kostel ještě byl jen troskami a vlci vyly na měsíc.*

Vojtěch ucítil, jak se mu ledem dotýká záda. *„To není možné. Kostel byl zničen před stovkami let.“*

*—A přece tu stojíš. A já tu stojím s tebou.*

Světlo se posunulo k hlavnímu oltáři, kde sv. Vojtěch na obraze držel palmu v ruce, jako by ji právě dostal. *„Co chceš ode mě?“*, vydechl Vojtěch, a teprve teď si uvědomil, že se mu v ústech hromadí sliny jako někomu, kdo má v krku písek.

*—Chci, aby sis vzpomněl.*

Náhle byl zpátky v lese, kde ho našli. Kořeny stromů mu sevřely kotníky, listí mu šustilo do obličeje jako šepot. *„Proč jsi utíkal?“*, zeptal se hlas. *„Proč jsi nechal, aby tě našli?“*

Vojtěch se probudil na lavici, pot se mu stékal po čele. *„To byl jen sen,“*, zašeptal, ale věděl, že to nebylo. Na dlažbě před oltářem ležela malá skleněná korálka, modrá jako nebe v den, kdy ho našli. V ruce držel zbytek křížku – neporušený.

A pak uslyšel kroky. Někdo se blížil po kamenných schodech. Vojtěch se rychle vzpamatoval, skryl korálku do kapsy a čekal. Když se dveře otevřely, vešel do kostela starý kněz s knížkou v ruce. *„Pánové, už jsme pozdě. Mše začíná za půl hodiny.“*

Vojtěch se podíval na oltář. Obrazy byly stejné, lavice prázdné, ale na dlažbě leželo několik drobných skleněných úlomků. *„Co to bylo za světlo?“*, zeptal se kněze, ale ten jen zamrkal a pokračoval dál.

Když Vojtěch opouštěl kostel, pozoroval sakristii. Na mramorovém náhrobku z roku 1599 byla vyryta jména – mezi nimi i jeho. *„Proč jsem tu byl?“*, ptal se sám sebe, zatímco vítr mu šustil do pláště.

A když se podíval zpět, uviděl, že v presbytáři se rozhořelo světlo znovu.