Příběh: Kostel svatého Václava (Malá Bukovina)

Když se Matěj Vávra dotkl kamene, praskla mu v prstech skořápka.

Byla to jen malá věc — ten úlomek bílého kamene, který ležel u základu kostela, mezi trávou a omítkou, jako by ho někdo tam nechal úmyslně. Matěj ho zvedl, otřel o šaty a uviděl, že na povrchu jsou zarývány písmena, tak hluboká, že je ani nevyplavily deště za sto let. *M.V. 1716.* A pod tím, téměř vymazané, ještě jedno: *Nepomucký mě vidí.* Zvedl hlavu a pohlédl na sochu svatého Jana Nepomuckého, která se tyčila nad ním v polostínu, s rukama složenýma na prsou, jako by čekala právě na něj.

„Cože to máš?“ ozval se za ním hlas, hrubý jako špalek. Bylo to Jan Krčín, starý hrobník, který tu kopal hroby už dřív, než se Matěj narodil. „To není nic, co bys měl brát.“ Matěj neodpověděl. V ruce držel kámen a cítil, jak mu teplo stoupá z dlaně do paže, jako by ho něco prohánělo. Vzduch před kostelem voněl po vlhké zemi a po bylinách, které tam rostly mezi kostkami chodníku, ale najednou mu přišlo, že tam je ještě něco — sladké, jako med, nebo jako starý včelí vosk, který se topil na ohně.

„Ten kámen ležel tam už dlouho,“ burácel Krčín. „Až do té doby, než jsi ho narazil.“ Matěj se podíval na sochu svatého Jana znovu. Ta měla tvář tak bledou, že se zdála průsvitná, jako by ji vyřezal někdo, kdo nikdy neviděl pravé lidské obličeje. A pak uviděl — mezi prsty sochy, které držely kříž, se zdálo, že se něco pohybuje. Stín? Nebo světlo, které se tam náhle zdrželo?

„Ty jsi zbláznil,“ řekl Krčín a odplivl si. „Kámen je kámen. A sochy stojí, kam je postavili.“

Matěj neodpověděl. Vzal kámen a vložil ho si do vnitřního kapesníku, tam, kde ho nic nemohlo najít. Potom vstoupil do kostela. Uvnitř bylo chladno, ale vzduch tam byl těžký, jako by ho někdo držel v dlani. Světlo padalo skrze malá okna, které se zdály být příliš úzká na to, aby propouštěla tolik slunečních paprsků, a přesto bylo uvnitř jasno, jako by ho tam někdo rozlil. Matěj se zastavil u hlavního oltáře, kde ho čekal obraz svatého Václava v červeném plášti, s mečem v ruce a tváří, která vypadala, jako by právě něco rozhodla.

„Ty jsi mi ho dal,“ šeptl Matěj do ticha.

Nic se nestalo. Ale když se podíval vzhůru, uviděl na stropě, kde se zdálo, že je jen bílá omítka, něco, co se tam nemělo být. Malba. Scéna, která se tam ukrývala pod vrstvami času: svatý Václav, jak stojí u koně, s mečem v ruce, a někdo za ním, kdo ho pozoruje z temnoty. A nad tím vším, jako by se to tam vrylo do vzduchu, slova: *Kdo hledá, najde. Kdo bere, ztratí.*

Matěj se obrátil a šel ven. Krčín ho čekal u vchodu, s lopatou v ruce a pohledem, který říkal: *Víš, že jsi blázen.*

„Ten kámen,“ řekl Matěj. „Co na něm bylo napsáno.“

Krčín se na něj podíval, jako by nechápal, proč by se Matěj zajímal o staré hlouposti. „Nic, co by tě mělo zajímat. Jen jméno nějakého šaška a rok, kdy ho sem někdo schoval.“

Matěj se usmál. „Ale já ho našel.“

Krčín zavrtěl hlavou a odšel. Matěj zůstal stát před kostelem, s kamenem v kapesníku, a pohlédl na sochu svatého Jana Nepomuckého. Ta se zdála být ještě bledší než dřív. A pak uviděl — na zemi, u jejího podstavce, ležel další úlomek kamene. Tentokrát s jinými písmeny: *A.V. 1687. Nezapomeň.*

Matěj se naklonil a vzal ho. Když se dotkl druhého kamene, ucítil, jak mu v prstech zabliká světlo, jako by ho někdo zapálil. A pak uslyšel hlas — ne z uší, ale z hlavy, jako by mu ho někdo vložil přímo do mysli: *„Ty jsi ten, kdo hledá.“*

Když se Matěj podíval zpět na kostel, věděl, že už nikdy nebude moci jít stejnou cestou jako dřív. A že ten kámen v jeho kapesníku není jen kamenem. Je něčím jiným. Něčím, co ho čeká uvnitř.

A tak vstoupil do kostela znovu, tentokrát s úmyslem najít to, co ho tam přivedlo. A když se za ním zavřely dveře, zdálo se mu, že slyší, jak za nimi něco zašeptá: *„Nepomucký tě čeká.“*