Příběh: Kostel svatého Václava a Božího Těla
Křehká dlažba pod botami praskala jako suchý list.
Jindřich z Křečhoře se zastavil u posledního schodu, kde se zastínil pod tmavým obloukem kněžiště. Ruce mu třásly, ne od zimy—ta byla jen mírná, s tím pachem vlhkého kamene a starého dřeva, který se vznášel nad dlažbou. Třásly se od toho, co se mu v hlavě rozvířilo jako voda v rozbité nádobě. *Dnes. Dnes to musí skončit.* Když se podíval nahoru, na stěnu kněžiště, kde se vytesaný kříž z roku třináct set osmnáct potácel mezi prasklinami, zdálo se mu, že se mu z očí odtrhly slzy, ještě než je stihl ucítit.
„Pane faráři…“ jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo naplnil pískem, „…nevíte, kde bych našel…“
„Co?“ Otázka zněla jako šustění papíru. Farář Václav, muž s rukama jako kořeny starých dubů, se ani nepodíval na Jindřicha. Jeho pohled klouzal po stěnách, jako by hledal něco mezi kameny. „Co hledáte, pane z Křečhoře? Odsouzení? Nebo jen klid?“
Jindřich se odmlčel. Věděl, že tohle místo je jako rána do hrudi—kostel, který už dávno nebyl jen kostelem. Byl to hrob, kde se pohřbívalo více než těla. Byl to výklenek, kde se skryla pravda, která ho pronásledovala od té chvíle, kdy se rozhodl, že lži je jednodušší než pravda.
„Včera jsem viděl…“ Začal tiše, ale slova mu uvíznula v hrdle. Viděl, jak se jeho syn, malý Václavík, potácel k řece s pláštěm plným kamenů. Viděl, jak se mu voda zabarvila do barvy špinavého sněhu. Ale nikomu to neřekl. Nikomu, kromě toho, co mu šeptalo v uších, když ležel v posteli a snažil se zapomenout na vlastní dech.
Farář Václav se pomalu zvedl od lavice, kde seděl jako socha. Jeho stín padal na dlažbu, dlouhý a křivý, jako by ho někdo namaloval. „Pane z Křečhoře,“ řekl, „tady není nikdo, kdo by vás odsoudil. Ale tady je někdo, kdo vás poslouchá.“
Jindřich se otočil. Za jeho zády, v temnotě výklenku pod oltářem, kde stín padal jako černá záclona, se zdálo, že se něco pohnulo. Nebo to byla jen jeho mysl, která mu hrála zradné hry? Vůně kadidla se změnila—stala se těžší, jako by se někdo zhluboka nadechl právě teď.
„Tam…“ Farář ukázal prstem, aniž by se obrátil. „Tam leží věci, které nepatří do tohoto světa. Ale někdy se sem vracejí.“
Jindřich se přiblížil. Výklenek byl hluboký, jako jáma, a ve stínu se mu zdálo, že vidí něco bílého—plátno, které se třáslo, jako by ho někdo držel za okraj. Když se naklonil, jeho dech se zamlžil na kamenné stěně. A pak—hluk. Ne šustění, ne šepot, ale něco jako prasknutí nitě, která se roztrhne. Bílý předmět se pohnul.
„To není možné,“ zašeptal.
Farář Václav se usmál. „Možná ne. Ale tady se stalo už mnoho věcí, které bychom nazývali nemožné.“
Jindřich se dotkl plátna. Bylo studené, jako kámen, a když ho rozbalil, jeho ruce se zachvěly. Tam, v záhybech látky, ležela malá dřevěná soška—svatý Václav s mečem v ruce, ale jeho tvář… jeho tvář byla napůl rozmazaná, jako by ji někdo snažil setřít. A pod ní, vytesané do dřeva, byly slova, které Jindřich poznal: *„Kdo ukryje hřích, ten nemá štěstí.“*
„Kde jste to našel?“ zeptal se farář.
„Nejsem si jistý.“ Jindřichovo srdce bušilo, jako by ho někdo stiskl do pěsti. „Ale včera jsem viděl…“
„Viděl jste syna?“ Farářova otázka byla jako úder. „A neřekl jste tomu nikomu.“
Jindřich se zarazil. „Jak…?“
„Toto místo pamatuje,“ řekl farář. „Kamenné stěny, dřevěné trámy—všechny poslouchají. A někdy odpovídají.“
Náhle se kostel rozsvítil. Nebylo to slunce, které proniklo okny—bylo to světlo, které se vznášelo nad hlavami, jako by ho někdo rozlil z neviditelné nádoby. Jindřich se zakryl ruce před očima, ale světlo ho neopálilo. Jen ho probodlo, jako by ho někdo propíchl tenkým mečem.
Když otevřel oči, farář Václav byl pryč. A na místě, kde stál, ležela jen malá kamenná deska, která tam předtím nebyla. Na ní bylo vyryto: *„Kdo hledá odpustek, najde ho tam, kde ho nejméně očekává.“*
Jindřich se podíval na sošku svatého Václava. Jeho syn měl stejné oči. A když se dotkl plátna, zjistil, že je vlhké. Jako by někdo plakal.
Když opouštěl kostel, slunce už zapadalo za hory. Ale v jeho srdci hořelo světlo, které nešlo nikam uhasit. A když se podíval zpět, na věž, která se tyčila nad obcí, zdálo se mu, že z výšky na něj někdo kouká. A usmívá se.