Příběh: Kostel svatých Šimona a Judy (Skřipel)

Kostel se zavířil.

Když Matěj z Kounicova přišel do Skřipelu, bylo to pro něj jako vstup do jeskyně, kde se stěny chvějí od dechu někoho, kdo už dávno odešel. Vůně vlhkého kamene a starých svíček mu lepkla v krku, jako by se vzduch tu zdržoval. Dveře kostela – tenké, zdánlivě bezpečné – se za ním zavřely s takovým praskotem, že se zdálo, jako by někdo uvnitř odemkl zámky na druhé straně.

Matěj tu nebyl za mší. Nebyl tu ani jako pán panství, který by si prohlédl svůj majetek. Byl tu, protože mu v Osově, v zámku, vypršela trpělivost. V noci předtím se mu zdálo, že jeho bratr, ten, který zemřel před deseti lety, mu šel po patách po schodech a šeptal mu jméno nějaké ženy, kterou Matěj nikdy neznal. Ráno pak našel na svém psacím stole pergamen s nápisem: *„Skřipel. Před západem.“*

Teď stál u hlavního oltáře, kde se v tmavém dřevě ztrácely sochy svatých, a hledal něco, co by mu vysvětlilo, proč se tu cítí jako v pasti. Jeho prsty se dotkly studené mramorové desky – zbytku nějakého starého náhrobku, který ležel u zdi. *„Zde spočívá…“* částečně vybledlý nápis. *„…v lásce a v hříchu…“*

„Kdo jste?“ zeptal se hlasitěji, než zamýšlel.

Odpověď přišla ne ze stropu, ne z oltáře, ale z kouta, kde se ztrácel stín. Bylo to jako šustění listů, když vítr projdou stromem, který už dávno nesečeš. *„Ty jsi ten, kdo hledá,“* řekl hlas – ne mužský, ne ženský, ale jako by mluvilo několik hlasů najednou. *„Ale hledáš špatně.“*

Matěj se otočil. V úzkém průchodu za oltářem, kde se dříve schovávaly svíce, teď stála žena v šedém rouchu, který se mu zdál známý. V ruce držela svíčku, jejíž plamen nehořel, ale pulzoval, jako by dýchal. *„Ty jsi sem přišel pro ni,“* pokračovala. *„Ale ona už tu není. Je tam, kde začíná vše.“*

„Kdo je ona?“ Matějova ruka sevřela dřevo lavice, až praskly vlákna.

Žena se usmála, ale její ústa se nepohnula. *„Ta, která ti řekne, co ti tvůj bratr neřekl. Ta, která ví, kde leží pravda o tom, co se stalo v roce třicet.“*

Matěj se vzpamatoval. *„V roce 1630? Klášter…“* Vzpomněl si na staré kroniky, jak benediktinky uprchly, jak kostel pustl. *„Co má to s tím společného?“*

„Vše,“ odpověděla žena a vykročila k dveřím. *„Ale ty musíš jít sám. Až bude tma.“*

Když Matěj vyběhl ven, kostel ho jako by vtáhl zpět do své náruče. Na hřbitově, kde se mezi náhrobky vznášel mlžný závoj, našel tři staré kameny – jeden z nich měl vyryto jméno, které znával. *„Anžka.“* Ta žena z jeho snu.

Vtom ho něco bodlo do zápěstí. Když se podíval, držel v ruce malý klíč, který tam předtím nebyl. Na jeho hlavici byl vyryty dva kříže – symbol svatých Šimona a Judy. A pod nimi, téměř nečitelný, nápis: *„Márnice.“*

Matěj zvedl hlavu. Nad ním se tyčil kostel, jehož okna jako by ho pozorovala. Věděl, že by měl jít pryč. Ale něco ho drželo tam, kde stál, u zdi, kde se zem a kameny spojily v něco, co už nikdo neodhalil.

Až později, když už byl daleko od Skřipelu, si uvědomil, že nikdy neřekl své jméno. A že žena v kostele už tam nebyla, když se podíval zpět.