Příběh: kaple Božího hrobu (Pavlice)

Když se mu z ruky vyklouzl klíč, slyšel, jak se zaryje do kamene jako do hrobu.

Jindřich z Pavlic stál před vstupem do kaple, kde ho nikdo nečekal, a jeho dlaně se potily, i když vnitřek kostela voněl jen po vosku a starém dřevě. Klíč od chudobince, který mu předal starý Matěj, se mu v prstech prohnul jako had a spadl na schody. Zvuk byl tak ostrý, že se mu zdálo, jako by probudil něco, co mělo spát. Vzápětí se ozvalo šustění — ne od větru, ne od myší, ale jako by někdo přetáhl roucho po kamenné zdi. Jindřich se podíval vzhůru a uviděl, jak se na stropě, tam kde se valená klenba stýkala se stínem, objevilo světlo. Ne od svíčky, ne od okna — jako by se rozlilo z neviditelného zdroje, jako by ho někdo nalil přímo do vzduchu.

„Pánové, co se děje?“ ozval se Matějův hlas zvenčí, ale Jindřich ho neposlechl. Jeho nohy ho unášely dál, až stanul u kamenné desky, kde ležel Kristus. Socha byla polychromovaná, ale teď, když se světlo z klenby odráželo od jejího bílého těla, zdálo se, že se muži na tváři zjevují slzy. Jindřich se naklonil blíže a ucítil, jak mu dech ztuhne. Na desce, tam kde by měla být prasklina, se teď zdálo zřetelné písmeno — E — vyryté do kamene jako by ho tam někdo vtiskl teprve teď.

„To není možné,“ šeptal si, ale jeho ruce se samy podobaly k soše. Když se dotkl Kristova ramene, cítil teplo. Ne jako od svíčky, ne jako od slunce — jako by socha byla ještě teplá z něčeho, co se stalo jen chvíli předtím.

„Jindřich?“ Matějův hlas byl nyní blíž, ale Jindřich se neobrátil. Jeho pohled upoutal malovaný obraz za hrobem — Tři Marie u prázdného hrobu, Josef Arimatějský s rukama sklopenýma k zemi. A mezi nimi, tam kde nikdo nic neměl namalováno, se teď objevila postava v černém pláští. Muž s tváří, kterou Jindřich poznal — byl to on sám, jak stál před kaplí před rokem, když se rozhodl ukrást peníze z chudobince, aby zaplatil své hry. Teď na obraze jeho oči byly otevřené, ale v nich nebyl strach, jen něco jako úsměv, který Jindřich neuměl pojmenovat.

„Co to děláš?“ Matějův dotek na rameni ho vrátil zpět do reality. Světlo v klenbě zhaslo, jako by ho někdo zhasl. Na kamenné desce nebylo žádné písmeno, socha byla studená jako vždy. A na obraze byl jen prázdný prostor mezi Mariemi.

„Nic,“ odpověděl Jindřich, ale jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Když se podíval dolů, uviděl klíč, který ležel na schodech — tentokrát však byl v něm malý otvor, jako by ho něco probodlo.

Matěj ho odvedl ven, kde ho čekal sluneční svit a prach z císařské cesty. Jindřich se otočil ještě jednou, ale kaple už vypadala jako vždy — skrytý poklad, který nikdo nehledá. A přece věděl, že tam něco bylo. Něco, co ho čekalo.

Když se později vrátil do chudobince, našel na stole nový klíč. Tentokrát bez otvoru. A na jeho rukojeti bylo vyryto jedno písmeno: E.