Příběh: kaple Matky Boží (Mikulášovice)
Když se zamlkly zvony, začal se hýbat stín.
Marek Vávra, kolář ze čp. 173, držel v rukou sekáč a díval se, jak mu z dlaní kapají kapky potu smíchané s prachem. Kaple stála před ním jako nepořádek vymodlený z dřeva – malá, špatně omítnutá, s nikou nad vchodem, kde by měla být socha, ale byla prázdná. *„Proč právě tady?“*, zamumlal si pod vousy. Věděl, že by ji měl rozebrat, dřevo prodat na topivo, ale něco ho drželo. Jako by kaple čekala.
Vtom zaslechl šepot. Ne od větru, ne od ptáků – šepot, který se valil z jejího vnitřku, jako by se někdo modlil za zavřenými dveřmi. Marek se zastavil, sekáč mu spadl do trávy. *„Kdo tu je?“*, zavolal, ale odpověď přišla jinak: náhle se nad hlavou rozlil světlý kruh, jako by někdo vylil nad stropem mísu mléka. Pak zhasl.
Dveře kaple byly zamčené. Věděl to jistě – klíč visel na hřebíku v jeho dílně. Přesto tam stál, srdce mu bušilo proti žebra, jako by ho chtělo vyrazit ven. Vzpomněl si na tu noc před lety, kdy se mu zdálo, že ho Matka Boží volá z této prázdnoty. *„Není to bláznovství,“*, šeptal si, zatímco mu prsty samy odemykaly zámek.
Uvnitř nepáchlo nic. Žádný prach, žádný plesnivý zápach starého dřeva – jen čistota, jako by někdo právě vyvětral. Na oltáři, kde měl být obraz Bolestné Matky Boží, ležela jen černá skvrna, jako popel. Marek si ji chtěl otřít rukávem, ale ruka se mu zastavila v polovině pohybu. *„Co to je?“*, zeptal se sám sebe.
A pak uslyšel hlas. Ne v uších, ale uvnitř, jako by mu někdo vyprávěl příběh přímo z kostí. *„Ty jsi tu poslední, kdo ví, proč jsme tu byli.“* Marek se otočil, ale nikdo tam nebyl. *„Kdo to říká?“*, vykřikl, ale odpověď přišla zvenku: zvonění, jako by někdo v kostele zvonil na mši, i když tam nikdo nebyl. *„Mikulášovický potok,“*, pochopil najednou. *„Voda…“* Vtom ho zasáhlo něco chladného na čelo. Když si rukou otřel, našel na ní vlhké stopy, jako by mu někdo polil tvář vodou. *„To není možné.“*
Venku se už stmívalo. Marek vyběhl z kaple, ale když se ohlédl, dveře byly opět zamčené. Klíč visel na svém místě. *„Co se tu děje?“*, zopakoval si otázku, ale tentokrát ji nezašeptal. Vyzval ji nahlas, jako výzvu bohu.
Ráno našli jeho tělo u pramene potoka. V ruce držel sekáč, na tváři mu ztuhl úsměv. Nikdo neví, co ho tam přivedlo. Ale kaple tam stojí dodnes – a někdy, když na ni zapomene čas, začne se v ní šepot vracet. *„Ty jsi tu poslední, kdo ví, proč jsme tu byli.“* A někdo, kdo se zastaví a naslouchá, uslyší, že mu odpovídají.