Příběh: kostel svatých Petra a Pavla (Prostějov)
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ zakřičel Matěj Albert a svaly na jeho krku se napjaly jako tětivy luku. V rukou svíral lístek s dluhem, který mohl zruinovat jeho jméno i rodinu. Protistojící muž, bledý písař s třesoucíma se rukama, jen zoufale kroutal hlavou a couval hlouběji do stínu barokních klenub.
Vzduch v chrámu byl těžký, prosycený vůní včerejšího kadidla a chladem, který stoupal z hluboké krypty vytesané do země. Matěj cítil, jak mu pod prsty pulzuje hněv. Zvuk jeho vlastního dechu zněl v tichu prostorů jako zvířecí vrčení. Písař se konečně zastavil. Zasahala ho zeď u oltáře svatého Kříže, kde z plátna shlížel Ukřižovaný s tváří plnou nesmírného utrpení.
Matěj lístek zmáčkl v dlani. Chtěl jen jednu věc: aby se ten lhář přiznal, aby vrátil peníze, které zmizely z městské pokladny. Písař však náhle ztuhl. Jeho oči se nedívaly na hněvného radního, ale někam za něj, do prázdnoty chóru.
„Slyšíte to?“ zašeptal písař hlasem, který zněl jako praskání suchých větví.
Matěj ztuhl. Nejdříve neslyšel nic než tloukání vlastního srdce. Pak se však z výšky, z prostoru, kde visel nejstarší zvon města, ozvalo tiché, kovové cinkání. Nebyl to úder kladivem do bronzu, ale zvuk, jako by někdo jemně přejel prstem po okraji skleněné číše. Ten zvuk se rozlil prostorem, odrážel se od nově vyvrtaných stěn a vracel se k nim jako ozvěna z jiného světa.
Matěj pocítil náhlý, mrazivý průvan, přestože všechna okna byla zavřená. Vzduch kolem nich zhoustnul a vůně tlejícího dřeva z hřbitovů, které kdysi obklopovaly tyto zdi, na okamžik přebila vůni kostelních svící. Radní síly v rukou ztratil. Lístek s dluhem mu vypadl z prstů a pomalu klesal k mramoru.
„Smrt nečeká na přiznání,“ vydechl písař a jeho pohled se upjal do prostoru, kde se v šeru rýsovaly postavy svatých.
V tu chvíli se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Světlo, které dopadalo skrze vysoká okna, se náhle změnilo. Nebylo to slunce, ale bílý, pronikavý záblesk, který neoslepoval, ale prosvítil všechno kolem. Matěj viděl prachové částice tančící v proudu světla jako tisíce malých duší. A v tom světle spatřil stín. Nebyl to stín člověka, spíše jen hrubý obrys postavy, která stála přesně mezi ním a jeho nepřítelem.
Postava nepromluvila, ale v hlavě Matěje zazněl hlas, který nebyl zvukem, nýbrž pocitem. Byl to pocit těžké viny, která hřeší víc než samotná krádež. Matěj si uvědomil, že on sám, v honbě za mocí a čistým jménem, v posledních letech přehlížel utrpení těch, kteří pod ním pracovali. Že jeho hněv nebyl spravedlností, ale touhou po moci.
Když záblesk zmizel, písař už tam nebyl. Zůstal jen prázdný prostor a lístek ležící na studené podlaze. Matěj zůstal stát sám v tichu, které bylo teď hlubší než kdykoli předtím. Pomalu se sklonil, zvedl papír a místo toho, aby ho roztrhl v triumfu, ho pevně sevřel v dlani.
Vykročil směrem k východu, ale cesta mu vedla kolem kaple svatého Lazara. Zastavil se u její šestiúhelníkových zdí a pohlédl na malby znázorňující vzkříšení. Cítil, jak se mu v hrudi něco hroutí a zároveň znovu skládá.
Když opustil chrám a vyšel do ulic Prostějova, svět vypadal stejně, ale on už nebyl stejným mužem. V kapse nesl důkaz o zločinu, který už nechtěl použít k zničení jiného, ale jako připomínku vlastní křehkosti.
Dodnes se říká, že v tichých hodinách, kdy se zvon na věži rozvibruje bez pomoci lidské ruky, se v prostoru kostela objevuje ten samý bílý záblesk, který hledá ty, jenž zapomněli, co znamená být člověkem.