Příběh: kaple svatého Eliáše
Když mu padla z ruky svíčka a rozplála se po dlažbě jako žhavý had, uvědomil si, že už nemůže utéct.
Karel Hájek, syn pražského zlatníka, se skláněl nad kaplí svatého Eliáše jako nad hrobem, který by ho měl pohltit. Vzduch voněl vlhkými kameny a něčím starším, jako by zde zbyla stopa po něčem, co už dávno mělo právo zaniknout. Jeho dlaně se potily, přestože vnitřek kaple byl chladný jako studna. *Zradil jsem je,* opakoval si v hlavě. *Zradil jsem je a teď mě to bude stálo všechno.*
Svíčka se vytrhla z jeho prstů a spadla na kamenné dlaždice. Oheň se rozlil jako žlutý had, který se vinul mezi štukovými krápníky, které na stěnách napodobovaly jeskyně. Karel se vrhl dopředu, aby plameny uhasil, ale jeho ruce se zdály být omezovány něčím neviditelným. Když se dotkl zemského prachu, aby ho rozptýlil, ucítil, jak mu něco stisklo hrudník — ne bolest, ale tlak, jako by ho někdo držel za srdce a snažil se ho vytrhnout ven.
„Pánbůh ti odpustí, co jsi udělal, ale ne to, co neuděláš,“ ozvalo se za ním.
Karel se otočil. Nikdo tam nestál. Jen stíny od svíček na stěnách, které se zdály tančit v rytmu jeho dýchání. Ale hlas byl jasný, hluboký, jako by pronikl přímo do jeho kostí. Znovu se rozhlédl — a uviděl ji. Na stěně, mezi obrazy Eliášova života, se jako by vykroutila jedna z maleb. Postava ženy v bílém, která držela v ruce pláštěnku. Jejím pohledem ho probodla, jako by ho znala už od včerejška.
„Ty jsi tu byl předtím,“ řekl tiše.
Žena na fresce nehnula rty. Ale Karel cítil, jak se mu pod nohama otvírá zem. Ne jako propast, ale jako dveře. Něco ho táhlo dolů, do temnoty, kde se mísily zvuky kropenec, šepotu a nějakého hlasu, který volal jeho jméno.
„Karel… Hájek…“
On se chytil za stěnu, ale štukové krápníky se mu rozpadly v prstech jako prach. Když se podíval zpátky na fresku, byla prázdná. Jen stopy vlhkosti, jako by někdo plakal.
Vně kaple se rozednilo. Slunce dopadlo na Vojanovy sady, ale Karelův stín padal do kaple jako černý klín. Když se pokusil vstát, jeho kolena se pod ním podlomila. Ležel na chladných kamenech a díval se na strop, kde se mezi obrazy Eliášova zázraku vloudil další — muž s rozbitým srdcem v ruce, který se usmíval, jako by věděl něco, co Karel ještě nechápal.
Když ho později našli, držel v dlaních kousek rozbité svíčky. A v ústech mu zůstal chuť po soli.
Kaple svatého Eliáše stojí dodnes. A někdy, když tam zhasne světlo a zůstanou jen svíčky, lidé slyší, jak někdo šeptá: *„Ty jsi tu byl předtím.“*