Příběh: kaple svatého Jeronýma
Když se Markéta z Švábenic dotkla kamene, byl tam už někdo jiný.
Nebylo to teplo lidské ruky, ani třes z chladu. Bylo to jako dotek prstu, který by se dotkl vašeho zápěstí v okamžiku, kdy jste se ho nejméně čekali – lehký, ale neodvratný, jako by vás někdo varoval. Markéta stála v úzkém stínu pod arkýřem, kde se kamenné vousy tváří nad ní jako staré muže s roztrženými rty, a držela v dlani kousek bílého plátna. Bylo to zbytky věže, kterou její otec nechal rozebrat, aby z peněz postavili tuto kapli. *„Pro duše vězněných,“* říkal. *„A pro ty, co se bojí, že je Bůh zapomněl.“*
Ale ona se bála jiného.
Pod nohama ji skřípalo dřevo schodů, které vedly do prvního patra radnice – schody, které nikdy nebyly určeny pro někoho jako ona. Dcera pánů ze Švábenic, která se měla provdat za moravského šlechtice, místo toho stála v kapli, kde se modlili vězni a radní, a snažila se rozluštit, proč jí v noci přichází sen o tom, jak se zeď za oltářem rozpadá jako vosk. *„To je jenom hrobka,“* řekl kněz. *„Tam nic není.“* Ale ona věděla, že lže. Věděla to, protože ten dotek byl teprve začátek.
Ve chvíli, kdy se její prsty dotkly kamene, uslyšela šepot.
Nebyl to vítr, ani šustění sukní někoho, kdo by se schovával. Byl to hlas, který zněl jako kovy, které se třou o kámen, jako by někdo hovořil z hlubin, kde se světlo nedostane. *„Ty jsi tu zbytečně.“* Řekl to ne jako výčitka, ale jako fakt. *„On už tu není.“*
Markéta se otočila, ale nikdo tam nebyl. Jenom stín od svícnu, který se kolébá na parapetu, a na zdi za oltářem – tam, kde se zdálo, že kámen dýchá. *„Kdo?“* zeptala se, a její vlastní hlas zněl cizí, jako by ho někdo přehrával zpomaleně.
Nic.
Pak – vlna tepla. Ne z ohně, ani ze slunce, které by se prosunulo skrze vitráže. Bylo to jako by se někdo přiblížil přímo za její záda a vydechl na krk. *„On byl ten, kdo stavěl.“* Hlas teď zněl jako hluboký bas, jako by mluvil člověk, který ví, jak se rozbíjí základy. *„A ty jsi ta, která ho zradí.“*
Markéta se odrazila od zdi, a když se otočila, uviděla na podlaze před oltářem něco, co tam předtím nebylo: malý, vyřezávaný beránek. Dřevo bylo tmavé, jako by ho někdo po staletích vykopal z hlubin. *„To je…“* Začala, ale hlas se jí zasekl. Beránek byl stejně starý jako kaple, stejně starý jako ten svorník, který našel její otec, když nechal rozebrat starou kapličku svatého Vavřince. *„Kdo to je?“*
„Ten, kdo ti řekne, co se stane, když tu zůstanete,“ ozval se hlas znovu, tentokrát z místa, kde stál oltář. *„Ale ty nechceš poslouchat.“*
Markéta se chytila za hlavu. *„Kdo jsi?“*
Odvětilo jí ticho. Pak – skřípnutí dveří. Někdo vstoupil.
Byla to jen služka, která přinesla další svíce. *„Pane Markéto, radní čekají na vás v síni.“* Podala jí plátek chleba, ale Markéta ho nebrala. *„Co to máš v ruce?“*
Markéta se podívala na beránka. *„Nic.“*
Ale když služka odešla, vzala ho do dlaně a schovala do kapse svého pláště. *„To není nic,“* šeptala si. *„To je varování.“*
Když později, v noci, otevřela oči, byla na posteli sama. Ale na polštáři vedle ní ležel ten samý beránek – tentokrát z kamene. A na jeho zádech bylo vyryto jedno slovo: „Švábenice.“
Ráno se Markéta probudila se slzami v očích. Kaple byla prázdná, oltář čistý. Ale když se podívala nahoru, na klenbu, uviděla mezi žebry něco, co tam předtím nebylo: stín, který se pohyboval jako by někdo tam stál. A když přiložila ruku na zeď, cítila tam teplo – jako by se kámen ještě dýchal.
A pak uslyšela krok za sebou.
Otočila se. Nikdo tam nebyl. Ale na parapetu ležel klíč. Starý, železný, s nápisem: *„Pro ty, co hledají.“*
Markéta ho vzala. *„Kde jsi?“*
Odvětil jí pouze echo jejího vlastního hlasu: *„Ve zdi.“*
A když se později, v poledne, vrátila do kaple, aby klíč schovala, zjistila, že na místě, kde stál oltář, je teď otvor. Malý, úzký, jako by někdo vykopal cestu do něčeho, co tam nemělo být. A když se naklonila, uslyšela šustění – jako by někdo tam dole čekal. *„Jdi,“* šeptalo to šustění. *„Jdi a zjisti, proč tě volají.“*
Markéta z Švábenic nikdy neřekla nikomu, co se toho dne stalo. Ale od té chvíle chodila do kaple každý večer, když radnice spala. A když ji později našli mrtvou u zdi, s rukama sepjatýma kolem toho kamenného beránka, který našel její otec, nikdo neřekl, že by to byla nehoda.
Protože na jejím tváři byl úsměv, jako by ji někdo právě přivítal. A na zdi za ní – tam, kde se zdálo, že kámen dýchá – se objevila nová rýha. Jako by se někdo pokusil vykopat cestu ven.