Příběh: kostel Nejsvětější Trojice (Střelice)

Když se Markéta rozlila po schodech.

Dřevěná miska v jejích rukou se náhle převrátila, olej z lampy se rozlil po kamenných schodech chrámu a zanechal za sebou žlutý, mastný stopový znak, jako by někdo v noci rozmazal po stěnách tajemství. *„Panna Marie…“* vydechla a spustila hlavu. Věděla, že tohle nebude snadné. Věděla, že kněží z Brna ji budou posílat zpátky domů, že ji budou nazývat bláznivou, když jim řekne, co viděla.

Schody pod ní voněly vlhkostí a starým dřevem, které se v kostele nikdy nevysušilo. Vzduch byl těžký, jako by se nad hlavami hromadily neviditelné vrstvy modliteb a hříchů. Markéta se posadila na nejvyšší schod, kde se olej ještě neprolil, a přitiskla si ruce na kolena. *„Já nic neviděla, otče. Je to pravda. Ale…“* Zaváhala. *„Ale když jsem přišla, bylo ticho. Takové ticho, že jsem slyšela, jak po kamenech šustí něco, co není vítr.“*

Dveře do lodi se za ní zavřely s takovým praskotem, že se zdálo, jako by se kostel stáhl do sebe. *„To není možné,“ špitla. *„Všichni říkají, že tu už nikdo není. Že hřbitov pustl a kostel je prázdný.“* Ale ona tu byla. A ona viděla.

Vstala a posunula se k ohnutým dveřím, které vedly dovnitř. Když je otevřela, udeřil ji zápach – ne zkaženého dřeva, ale něčeho staršího, jako by se vzduch v kostele neměnil od doby, kdy tu ještě stáli mrtví. Světlo z jediné lampy padalo na lavice, které stály jako opuštěné v loži bouře. *„Kdo tu je?“*

Náhle se ozval zvuk. Ne zvenku, ne ze schodů – z hlubin chrámu, od oltáře. Bylo to jako šustění křídel, ale bez pohybu. *„Markéta…“* Zavřela oči. *„Markéta, ty ses tu už jednou ztratila.“*

Otevřela je. Nikdo tam nestál. Ale na kamenné podlaze, uprostřed lodi, ležela malá, vyřezávaná figurka – dřevěná svatojánská husa, taková, jakou nosí kněží při procesích. *„To není moje,“ šeptala. *„To není moje.“*

Vtom se za ní dveře opět zavřely. Tentokrát však nepraskly – zavřely se tiše, jako by je zavřel někdo, kdo nechtěl, aby se ozvaly. *„Kdo jsi?“*

Odpověď přišla ne ze vzduchu, nýbrž z hloubky její duše – jako by ji někdo tam vtiskl. *„Jsem ten, kdo čeká.“*

Markéta se otočila. Na oltáři, kde měla být socha Panny Marie, bylo prázdno. Ale na zlatém pozadí ikony se zdálo, že se něco pohybuje. *„Proč mne voláš?“*

„Protože jsi tu už jednou byla,“ opakoval hlas, který nezněla jako mužský, ani jako ženský, ale jako něco mezi nimi. *„A protože jsi zapomněla, jak se modlí.“*

Markéta vzala figurku a přitiskla si ji k hrudi. *„Co mám dělat?“*

„Pojď zpátky,“ řekl hlas. *„Ale tentokrát se neobracej.“*

Když ráno přišla kněžna z Brna, našla Markétu na schodech, jak sedí s prázdnou miskou v klíně a figurkou husy v ruce. *„Co se stalo?“ ptala se. *„Kdo ti to dal?“*

Markéta se jen usmála. *„To nevíte. Ale já už vím, kam jít.“* A když kněžna odcházela, Markéta zůstala stát a dívala se na prázdné dveře chrámu, které se ani tentokrát neotevřely. *„Já se už neobrátím,“ šeptala. *„Tentokrát půjdu dál.“*

A když odcházela, zbylo za ní jen to: žlutý stopový znak na kamenech, který se zdál svítit vlastní světlem – jako by někdo v noci rozmazal po schodech neolej, nýbrž slzy. A někde hluboko v kostele, kde už nikdo nechodí, se dveře opět tiše zavřely.