Příběh: kostel Stětí svatého Jana Křtitele (Vrbovec)

Dveře se otevřely s takovým nárazem, že z kamenných stěn kostela se odrazil chladný vzdech, jako by je někdo dlouho držel zavřené. Přes prah se vlil sluneční paprsek, který padl přímo na dlažbu a rozptýlil stín, který se právě rozlil pod nohama Markéty z Vrbova. V ruce držela svazek pergamenů, který by měl být již před týdnem odeslán do Olomouce, ale ona ho stále držela, jako by v něm byla odpověď na otázku, kterou nikdo nesměl položit.

*— Proč jsi to udělal?* šeptala sama sobě, ačkoli věděla, že nikdo neodpoví. Vzduch v kostele voněl po vlhku a starém dřevu, jako by zde nikdo nedýchal desetiletí. Zvon na věži zmlkl, jako by se bál rozptýlit tento okamžik. Markéta se podívala ke stropu, kde se v kruhu okenních vitráží lámal světlo, které se zdálo, jako by se pohybovalo samo od sebe, jako by ho někdo neviditelný řídil.

*— Ty bys mě měl varovat,* zamumlala, když si uvědomila, že se jí zuby chvějí. Ne z chladu. Z toho, co se dělo uvnitř ní. Vzpomněla si na ten večer, kdy stála na hradním valu a viděla, jak její manžel, Přibík z Hradce, odchází s mužem, kterého neznala. Pak přišly zprávy o loupežích na cestách, o zmizelých sedlácích, o penězích, které zmizely z komory. A ona, která měla být opatrovnicí majetku, se jen mlčela. Protože věděla.

Dveře se za ní zavřely s takovým tichým *klapnutím*, že se zdálo, jako by je někdo zavřel zevnitř. Markéta se otočila, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se pomalu táhl po zdi, jako by ho někdo táhl za ruku. A pak — hlas.

Nebyl to zvuk. Nebyl to ani šept. Bylo to jako by se jí do myšlenek vrátila její vlastní matka, která zemřela před dvaceti lety. *„Dcero, ty víš, že hřích není jenom to, co děláš. Je to i to, co necháš dělat.“* Markéta se chytila za hlavu, protože hlas zněl přímo v ní, jako by jí někdo šeptal do duše. *„On ti neřekl pravdu. A ty jsi to věděla.“*

Srdce jí bušilo tak silně, že se zdálo, jako by chtělo vylezt ven. Krok za krokem se pohybovala k oltáři, kde stál malý svícen s jedinou zapálenou svíčkou. Plamen se nehnul, přestože foukalo. *„Proč jsi mě nevarovala dříve?“* zeptala se sama sebe, ačkoli věděla, že odpověď přijde.

*— Protože jsi měla ještě čas.*

Markéta se zastavila. Svíčka se náhle rozsvítila jasněji, jako by se v ní rozhořelo slunce. Teplo se rozlilo po jejím obličeji, a když se podívala dolů, uviděla, že v dlažbě se objevila stopa — vlhká, jako by někdo právě prošel. Ale nikdo tam nebyl.

*— Musíš to napravit,* řekl hlas znovu, tentokrát jako echo. *— Dokud není pozdě.*

Markéta se otočila k dveřím, které byly stále zavřené. V ruce držela pergameny, které měla odeslat. Ale teď tam bylo něco jiného. Malý kousek papíru, který tam předtím nebyl. Na něm bylo napsáno: *„Příští neděli. Na hřbitově. Před úsvitem.“*

Dveře se otevřely samy od sebe. Slunce, které před chvilkou svítilo dovnitř, zmizelo. Venku už bylo ticho, jako by celá vesnice držela dech. Markéta se podívala na pergameny v ruce, pak na papírek, který držela v druhé. A pak se rozhodla.

Když vyšla z kostela, věděla, že už nikdy nebude stejná. A že to, co se stalo uvnitř, nebyla náhoda. Bylo to varování.

Ale nebylo pozdě. Ještě ne.