Příběh: kostel Stětí svatého Jana Křtitele (Týnec)
Když se Markétka dotkla kamene, byl teplý.
Ne jako kámen po slunci, nýbrž jako živo, jako by ho něco uvnitř prohřívalo. Stála před křížem u kostela, ruce jí visely podél těla, a dýchala pach vlhké země smíchaný s pryskyřicí z dubu, který tu stál už tak dlouho, že ho nikdo nepamatuje. Bylo to před svátkem sv. Jana, v tu chvíli, kdy se stíny kostela táhly jako prsty mrtvého po zdi, a ona tu stála, protože už nevěděla kam jinde.
„Matko, co mám dělat?“ zeptala se nahlas, i když nikdo neodpovídal. Věděla, že je to hloupé. Že se modlit nemá, když už jsi všechno zkazila. Ale kámen byl teplý, a tak se k němu přitiskla tváří, a najednou jí přišlo, že by mohla plakat, ale slzy jí v krku ztuhly jako led.
V kostele hořela svíčka. Jedna. Zbyla tam od nějaké staré ženy, která tu klečela a šeptala modlitby, dokud ji někdo nevyvedl ven. Markétka ji neviděla, ale věděla, že tam je. Světlo se třpytilo na stěnách jako prach ve slunečním paprsku, a ona se najednou ocitla v té chvíli, kdy byla ještě dítě a matka ji vedla za ruku k tomuto místu. *„Tady je klid,“* říkala. *„Tady nikdo nechce, aby sis ublížila.“*
Ale ona si ublížila. A teď tu stála, s prsty stále na teplém kamenu, a náhle uslyšela šepot. Ne ze vzduchu, ne z větru za oknem – přímo v uších, jako by jí někdo šeptal přímo do mysli: *„Proč necháš, aby tě to zničilo?“*
Markétka se odtrhla od kříže, srdce jí bušilo tak rychle, že se bála, že ji slyší i ostatní. Ale kostel byl prázdný. Jen ta svíčka, jen stíny, jen ten šepot, který zněl jako její vlastní hlas, jenže starší, moudřejší.
„Kdo jsi?“ zeptala se, a její hlas zněl cizí, jako by ho někdo přebral.
Nic. Jen ticho. Ale když se podívala na svíčku, viděla, že plamen se naklonil stranou, jako by ho něco tahalo. A pak – náhle – se rozsvítilo druhé světlo. Za hlavním oltářem, tam, kde nikdy nic nesvítilo.
Markétka vstoupila dovnitř, nohy jí byly jako olovo. Vzduch voněl po vosku a starém dřevu, a když se dostala ke stěně, uviděla: na omítce, tam, kde nikdy nebylo nic, se objevilo malé, bledé světlo. Jako by někdo držel svíčku za zídkou.
„Kdo je tam?“ zeptala se, hlasem, který už nezněla jako její.
Nic. Ale světlo se nehnulo. Bylo tam, jako by tam vždycky bylo, jen čekalo, až někdo přijde a uvidí.
Markétka se pokusila dotknout se zdi. Prsty se jí dotkly kamene – a najednou cítila něco jiného. Ne teplo, nýbrž jako by ji někdo držel za ruku. Jako by ji někdo vedl.
„Jdi ven,“ řekl hlas. Tentokrát to znělo jako její matka. „Jdi ven a nečekej, až tě to zničí.“
Když vyšla ven, dub nad ní šustil listy, i když ani dech větru nehýbal. A když se podívala na kříž, byl teplý jako dřív. Ale tentokrát v něm necítila jen kámen.
Cítila odpověď.
Nevěděla, co to bylo. Ale věděla, že už nikdy nebude sama. A že když přijde další noc, kdy bude chtít zaplatit za své hříchy, přijdou sem i ostatní. Přijdou a najdou to samé světlo, které čeká za zídkou, jako by tu bylo vždycky. A jako by nikdy nezmizí.