Příběh: kostel Všech svatých (Janov)
Když se Matěj z Janova dotkl kamene, rozprskl se mu v dlani prach jako krev.
Bylo to na svátek svatého Jana, kdy vzduch nad poli voněl po vlhké zemi a hořkém pelyňku, ale uvnitř kostela se dušilo jako v pekáči. Matěj stál před oltářem, kde hořela jediná svíčka, jejíž plamen se kolébavě odrážel v zlatých listech barokního oltáře. Ruce měl skryté za zády, ale prsty mu drtěly dřevo lavice – lhal. Lhal knězi, lhal sobě, lhal i tomu, kdo ležel v hrobě za ohradní zdí, a to bylo hřích, který ho žral z vnitřku.
„Matěji…“ Kněz se obrátil od svatostánku, kde přebíral darované stříbro. „Jsi tu jako každou neděli. Ale dneska ti čteš z evangelia jako bys byl sám kněz.“
„Otče, já…“ Matěj se usmál, ale ústa mu ztuhla. Na kamenné podlaze, jen krok od jeho bot, ležela drobná černá skvrna – něco, co tam před chvílí nebylo. Když se sklonil, ucítil, jak mu z prstů kapá teplo. Krev. Nebo voda. Nebo… něco mezi. Když skvrnu dotkl, rozprskl se mu prach jako krev.
„Co to je?“ zeptal se kněz, ale Matěj už neodpovídal.
Vtom se nad hlavou rozzářilo světlo. Ne ze svíček, ne z okenních skel – jako by se strop rozestoupil a něco se na něj shora sypalo. Bílý prach, jemný jako mouka, ale chladný jako sníh v lednu. Padal přímo na Matějovu hlavu, na jeho ramena, a když se dotkl jeho tváře, ucítil, jak mu v očích hoří. Ne bolest. Jako by mu něco vyplavalo z duše.
„Pánbůh ti odpuští,“ šeptal kněz, ale Matěj už neslyšel. Viděl jen to, co se mu vykreslilo před očima: obraz své matky, jak mu v noci čte z modlitební knihy, obraz svého otce, jak mu předává pluh, obraz dítěte, které nikdy neměl, protože se bál, že ho zradí jako ostatní. A pak – obraz sebe sama, jak stojí před tímto oltářem, ale jeho tvář není jeho. Je to tvář muže, který ho pozná. Muže, který mu říká: *„Víš, že jsi lhal nejen jím. Lhal jsi i tobě.“*
Když se Matěj vzpamatoval, kněz byl pryč. Svíčka na oltáři hořela dál, ale prach už nepadal. Zůstal jen na jeho rukou, bílý jako sněhový pokrývka na hrobech za kostelem. A v dlani mu zbyla jen malá rána – jako po bodnutí jehly.
Následující neděli přišel do kostela znovu. Tentokrát s plnou pokorou, a když kněz otvíral dveře, ucítil, jak mu z prsou odpadá kamení. Ale když se podíval na oltář, viděl něco, co tam předtím nebylo: na stěně za hlavicí svatého Jana Křtitele se lesklo něco jako vlhký nádech. Jako by tam někdo nedávno plakal.
A když se večer vrátil domů, našel na prahu svůj pluh. Čistý. Jako by ho nikdy nepoužil.