Příběh: kostel svaté Kateřiny (Choteč)
„Zavři oči, nebo ti je vytrhnu.“
Těsně před západem, kdy se stíny kostela táhly přes hřbitov jako černé prsty, stál u vchodu a držel v ruce kousky rozbitého zvonku. Kov byl studený, jako by ho někdo právě vytáhl z hrobu. Zvon sv. Barbory, poslední, která zůstala. Před ním ležela dřevěná schránka s vyřezávaným křížem, prasklá uprostřed. Vnitřek byl vycpaný slámou, ale něco mezi ní svítilo.
„To není vaše,“ sykl z temna hlas, hluboký jako krypta. Muž se nevzdychl, jen otočil hlavu. Ve dveřích kostela stála postava v černém plášti, tvář skrytá pod širokým kloboukem. „Tady nic není vaše,“ opakoval muž, ale jeho ruce se nepohnuly. Schránku nechal ležet.
„Kdo jste?“ zeptal se nakonec. Zvon v jeho dlani zněl jako zraněná zvěř.
„Ten, kdo vás hledal.“ Postava se posunula blíž, a náhle byl vzduch plný prachu a voněl po starých svících. „Vy jste ten, kdo zabil Bílka.“
Mužova ruka se stáhla, kousek zvonku upadl na zem a rozpadl se v prach. „To bylo před třiceti lety,“ řekl tiše. „A nikdo to neví.“
„Já vím.“ Hlas zněl jako echo z presbytáře. „A já také vím, že jste přišel sem, aby vás něco našlo.“
Ve chvíli, kdy se muž otočil k útěku, uviděl světlo. Ne ze slunce, které již zapadlo, ani ze svícnu, který nikdo nedržel. Světlo se valilo z otevřených dveří kostela, bílá jako mrtvola, a v něm se tyčil obraz – ne na oltáři, ale ve vzduchu nad hlavami, jako by ho namalovala sama noc. Svatozář, ale bez tváře. A uprostřed, jako by ho někdo tam vložil, ležel ten samý kousek zvonku, který držel v ruce.
„Vy jste mi ukradl zvony,“ řekl hlas. „Ale já jsem si je vzal zpět.“
Muž upustil schránku. Když se podíval zpět na postavu v plášti, byla prázdná. Dveře kostela se zavřely samy. A když se dotkl zvonku na zemi, byl teplý.
Následujícího rána našli u kostela jen rozbitou schránku a muže, který se nechal najít. V ruce držel kousek zvonku a opakoval: *„Nejsem schopen hříchu. Nejsem schopen nic.“* Oči měl jako sklo.
Kostel svaté Kateřiny v Chotči stál nad obcí a dýchal. A někdy, když zapadne slunce, se zdá, že z jeho stěn vykročí stín s prázdnými rukama – a hledá toho, kdo ještě nemá odpověď.