Příběh: kostel svaté Rodiny (Veveří)
Když se mu v ruce rozpadlo jméno
Přišel sem proto, že mu v ruce rozpadlo jméno. Ne papír, ne list, ale samotné slovo, jako by mu ho někdo vytrhl z paměti a roztrhal na kousky, které se mu v prstech měnily na prach. *Hana.* Tak se jmenovala ta, která mu před týdnem řekla, že už ho nemůže milovat, a teď mu ani nepadalo na jazyk, jak znělo její jméno. Seděl na kamenném schodě před kostelem svaté Rodiny, kde ho nikdo neznal, a svaloval dlaně do pěstí, jako by chtěl zpět ty drobné písmenka, které mu unikl.
Veveří vonělo vlhkou zemí a starými zdivy, jako by každý kámen tady nesl nějakou tajemnou vůni, kterou člověk nedokázal pojmenovat. Nad hlavou se vyhouply střešní římsy, které se v záři zapadajícího slunce leskly jako bronz. Někde z kostela unikal hlas, ne zpěv, ale něco hlubšího, jako by se modlila sama zdiva. *Nazaretská rodina.* Tyto slova mu teď připadaly cizí, jako by patřila do jiné doby, do jiného života, kde ještě věřil, že slova mohou zůstat celá.
Vtom ho něco šťouchlo do paty. Zvedl hlavu a uviděl ji – starou ženu v černém hábitu, která se mu usmála bez zubů. „Pane, proč tu sedíte?“ ptala se, a její hlas byl tak jemný, že se mu zdálo, jako by ho nesla sama ticho.
„Nemůžu si vzpomenout,“ řekl a zvedl prázdné dlaně. „Na její jméno.“
Sestra se ani nehnula. Jen mu podala malý klíč na řemínku. „Vezměte si ho. Je tam něco, co by vám mohlo pomoci.“
„Kde?“ zeptal se, ale ona už šla dál, jako by věděla, že odpověď nepatří k otázkám.
Klíč byl starý, zrezivělý, ale když ho vložil do zámku u boční dveře kostela, otevřel se bez odporu. Vnitřek voněl voskem a dřevem, které se nechalo dlouho starat. Ve tmě se mu zdálo, že někdo dechne na jeho krk, ale když se otočil, nikoho tam nebylo.
Pak spatřil oltář. A na něm – ne svícny, ne sochu, ale *stůl*. Dřevěný, pokrytý černou látkou, a na něm ležely tři předměty: malý kříž z hruškového dřeva, rozbitá hrušeňová koruna a list papíru se slovy, která se mu zdála znát.
*„Když zapomenete na jméno, hledejte strom.“*
Zvedl hlavu a uviděl, že nad oltářem visí obraz – Panna Maria s dítětem, ale v pozadí, mezi zlatými listy, se mu zdálo, že někdo mávne rukou. Jako by ho volala.
Venku už bylo ticho. Kostel se zdál prázdný, ale když se podíval na hodiny, ukázovaly půlnoc. A na jeho dlaních ležel prach, který se mu zdál mít barvu hruškového květu.
Vtom uslyšel kroky. Někdo šel po chodbě, ale když se otočil, tam nikdo nebyl. Jen na schodech před kostelem rostla hrušeň, jejíž větve se lehce houpaly, jako by je někdo tiše hýbal.
A když se naklonil, našel pod stromem malý kámen. Na něm bylo vyryto jedno slovo – *Hana* – a pod ním datum: *1900*.
Kámen si schoval do kapsy. A když vyrazil domů, věděl, že už nikdy nezapomene. Ale ne na její jméno. Na to, že někde, někdy, někdo čeká, až se vrátí.