Příběh: kostel svatého Antonína Velikého

Kostelní hodiny odbily půl deváté, když se na prahu svatého Antonína zastavil a jeho dlaně se zmocnila vlhká, studená vlna, jako by z kamene vykročil duch zimy sama. Matěj z Hrádku, který se před chvílí vyhnul šerifovi v pivnici *U Zlatého jelena*, tušil, že se mu podaří unikat i před tímto místem. Ale nohy ho nesly dál, jako by ho sem přitahovala nějaká neviditelná nit. Vzduch voněl čerstvě vytesaným dřevem a voskem, smíšeným s prachem starých knížek, které se v kostele prodávaly. A pak tam byl ten zápach – hořký, jako by se někde v hlubokých koutech chrámu spalovala svíčka, kterou nikdo nezapálil.

Uvnitř ho čekalo ticho, které nebylo prosté, nýbrž napjaté, jako struna očekávání. Matěj se posunul podél lavic, jeho boty šustily po prachu, který se zde usadil po letech, kdy nikdo neodvážil vstoupit. Na hlavním oltáři hořel svícen, jeho plamen se kolébal jako na větru, přitom dveře byly zavřené. *„Kdo to zapálil?“*, zamumlal si, ale odpovědi nedočkal se. Zmocnila se ho zlost – zlost na sebe, na osud, na Boha, kterého už dávno nepotřeboval. *„To je jenom svíčka, Matěji. Nic víc.“* Ale když se podíval nahoru, na strop, kde se zlaté ornamenty leskly jako pokřivené zrcadlo, uvědomil si, že světlo nepochází od svícnu. Pocházelo od něčeho jiného.

Začalo se mu zdát, že ho někdo pozoruje. Zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s očima sochy svatého Antonína, která visela nad hlavním oltářem. Socha byla stará, dřevo na ní praskalo, ale tvář měla živou, jako by se právě probouzela ze snu. Matěj se přiblížil, až mu dech zatažil hrdlo. *„Ty… ty mě vidíš?“*, zeptal se tiše. Socha neodpověděla, ale její ústa se zdála mírně povzdychnout. *„Neboj se, synu. Já tě neodsuzuji.“* Hlas nebyl hlasem, nýbrž něčím hlubším, jako echo z dávných časů, kdy se zde modlili lidé, kteří už dávno splynuli s prachem.

Matěj se otočil a uviděl před sebou starou ženu v černém šatu, která stála u boční kaple. *„Kdo jste vy?“*, vykřikl, ale jeho hlas se ztratil ve vysokém klenutí. Žena se usmála, ačkoli její oči byly prázdné, jako by za nimi byla jen tma. *„Já jsem ta, která čeká,“*, řekla. *„A ty jsi ten, který utíká.“* *„Neutíkám!“* Matěj se zachvěl, ale jeho slova zněla slabě, jako lži, které sám sobě říká. Žena vystoupila z tmavého kouta a její stín se protáhl po zdi jako něco živého. *„Každý utíká, dokud se nedostane sem. A ty jsi tu.“*

Náhle se rozsvítily všechny svíce v kostele, přestože je nikdo nezapálil. Světlo bylo tak jasné, že Matěj musel zavřít oči. Když je otevřel, ženy tam nebylo. Zůstala jenom jedna věc – na lavici před oltářem ležela malá, opotřebovaná kniha s vybledlým nápisem: *„Pro ty, kteří přišli za odpověďmi.“* Matěj ji vzal a když ji otevřel, uvnitř našel jen jedno slovo napsané jeho vlastním rukopisem: *„Proč?“*

Když vyšel ven, kostelní hodiny odbily devět. Ale Matěj si byl jistý jedním: ta kniha tam nebyla, když přišel. A žena v černém šatu? Ta nikdy neodcházela. Teď na něj čekala za každým krokem, který udělal. A když se podíval nahoru, na věž svatého Antonína, zdálo se mu, že ho někdo pozoruje z výšky. Někdo, kdo věděl, že už nikdy nebude stejný.