Příběh: kostel svatého Augustina (Syrovice)

Kostelní dveře se zavřely za ním s takovým tichým cvaknutím, že se zdálo, jako by je někdo stáhl zezadu prstem. Vojtěch Kovařík, syn brněnského měšťana, stál v průchodu mezi lavicemi a snažil se potlačit kašel, který mu stoupal z hrudníku jako horký popel. Vzduch v chrámu voněl po vosku a starých knihách, ale pod tím se proplétala nějaká jiná vůně – sladká, jako rozkvetlý jabloňový květ, i když venku bylo už září. *Zbláznil ses,* pomyslel si, ale noha ho zavedla dál, k okenici nad oltářem, kde se světlo lilo jako tekuté stříbro.

Na lavici před ním ležela kniha modliteb, otevřená na stránce s vybledlým vyobrazením sv. Augustina. Vojtěch ji nechal spadnout, když ho přepadl záchvat horečky. Teď ji držel v rukou a otíral si prsty o kalhoty. *Přiznej se,* šeptal mu hlas uvnitř, *přiznej se a bude ti odpuštěno.* Ale co měl přiznat? Že prodal otcovo zboží za půl ceny, že peníze neposlal do Říma, kam měl, ale schoval je ve sklepě pod domem, že lhal matce, že nemocný je jenom on, a že celý měsíc se modlil, aby mu někdo prozradil, kde je schovaný poklad, který najednou potřeboval jako vzduch?

Zvonění zvonů zvenčí ho vytrhlo z myšlenek. Bylo to jako by někdo tahal za provázek u jeho srdce. Vojtěch zvedl hlavu – a uvědomil si, že nad oltářem se pohybuje stín. *Nevidím nic,* zamumlal, ale stín tam byl, černý a rozmazaný, jako by ho někdo rychle přetáhl vlhkým prstem po skle. Pak se stalo něco, co ho zmrazilo: stín se otočil a jeho tvar se změnil. Náhle to vypadalo jako ruka, která se táhla z temnoty k němu.

„Co… co to je?“ vydechl Vojtěch.

Odpověď přišla ne ze stínu, ale z hloubi kostela – z místa, kde stála socha sv. Jana Nepomuckého. Zvonění se náhle zastavilo. A pak uslyšel hlas, tak blízko, že mu zněl jako šepot v uchu: „*Ty víš, kde je ten poklad.*“

Vojtěch se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen socha, jejíž tvář byla v polostínu, a za ní – na zdi – malba anděla, který držel meč. Meč, který se zdál mírně kolébat, jako by ho někdo právě teď položil na místo.

Dveře se opět otevřely. Do kostela vstoupil farář s kropenicí, za ním dva muži v černých rouších. Vojtěch se napřímil, kniha mu spadla z ruky. *„Pane Kovaříku, hledali jsme vás. Vaše matka…“* Farář nechal větu viset, ale Vojtěch už neposlouchal. Jeho pohled byl upřen na sochu sv. Jana, jejíž tvář se mu zdála jiná – jako by se usmívala.

Když večer odešel z kostela, vzal s sebou jen jednu věc: malý kámen, který našel u kříže před chrámem. Byl hladký, jako by ho někdo dlouho otíral o dlaně, a na jeho povrchu se zdálo, že se odráží světlo z okenice, i když slunce už dávno zapadlo.

Několik dní poté, když Vojtěch vykopal v místě, kde mu stín ukázal, našel schránku. Byla prázdná. Ale v ní ležela jeho kniha modliteb – ta, kterou nechal v kostele – a na poslední stránce bylo napsáno jediné slovo: *„Hledáš, co už je tvé.“*

Od té doby chodí do Syrovic každý rok v září. Nikdy neřekne, co tam hledal. Ale když stojí před kostelem a slyší, jak zvoní zvony, vždycky se podívá na sochu sv. Jana. A socha se mu zdá, že se usmívá.