Příběh: kostel svatého Filipa a Jakuba (Lelekovice)

Klíč se otáčel v zamčené dveří.

Jenže dveře nebyly zamčené. Nikdy ne. Ale dnes ráno, když se Jitka z Vranova pokusila vstoupit do kostela, zjistila, že jsou zavřené. Ne jako obvykle – nepatrně odemknuté, aby větralo, ale pevně zapřené, jako by někdo čekal, až se vrátí. A uvnitř… uvnitř bylo teplo. Zima ji pronásledovala od rána, od té chvíle, kdy se probudila z toho snu, ve kterém ji pronásledoval muž s bílým pláštěm, který se rozpadal na prach, jakmile se k němu přiblížila.

Jitka sevřela ruku kolem klíče. Dnes byl pátek, den trhů ve Vranově, ale ona sem nechodila pro zeleninu. Chodila sem, protože od té noci, kdy se její syn utopil v rybníku, už nic jiného neuměla. Kněz jí říkal, že to byl hřích, že by měla jít na zpověď, ale ona věděla, že hřích není v tom, že se nedokáže modlit. Hřích byl v tom, že se v noci probouzela a slyšela, jak její syn volá z vody.

„Pusť mě ven!“ zakřičel klíč v jejím uchu, jako by byl živý.

Jitka se odtáhla od dveří. Stíny na kamenných blocích byly dlouhé, jako by slunce stálo na místě. Vzduch voněl po vlhké zemině a starém dřevu, jako by kostel dýchal. Když se podívala nahoru, viděla, jak se paprsky slunce prolínají skrze malá okénka v lodi, a na chvíli se jí zdálo, že vidí něco, co tam být nemělo – světlo, které se pohybovalo samo od sebe, jako by ho držel někdo neviditelný.

„Pojď,“ šeptla sama sobě.

Zavřela oči a otočila klíč. Dveře se otevřely bez odporu, jako by je někdo právě teď odemkl. Uvnitř bylo ticho. Absolutní. Jako by čas zastavil dech.

Jitka vstoupila a dveře se za ní zavřely samy.

Vnitřek kostela byl jiný, než si pamatovala. Žádné lavice, žádné zpovědnice, jen stíny a prach, který se vznášel ve vzduchu, jako by ho někdo právě rozhýbal. Na zdi nad oltářem viselo něco, co tam dříve nebylo – malba, nebo spíše stopa po ní, jako by ji někdo setřel, ale ne úplně. Zůstaly jen stopy barvy, které připomínaly tvář s otevřenými ústy, jako by křičela.

„Kdo jsi?“ zeptala se Jitka tiše.

Odpověď přišla okamžitě. Nebyla to slova, ale dotek. Něco lehkého, jako by ji někdo dotklo prstem na rameno. Otočila se, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se pohyboval tam, kde stín být nemohl.

„Pomoz mi,“ řekla.

A pak uslyšela hlas. Ne z uší, ale z hlavy, jako by jí někdo šeptal přímo do mysli. *„Ty jsi tu už jednou byla.“*

Jitka se zachvěla. Věděla, že to nemůže být pravda. Ale věděla také, že to musí být.

„Kdo jsi?“ opakovala, tentokrát hlasitěji.

Odpověď přišla ve formě vzpomínky. Viděla sebe sama, jak stojí před tímto oltářem, oblečená v černém, s dítětem v náručí. Viděla, jak někdo – muž s bílým pláštěm – jí vytrhává dítě z rukou a běží s ním pryč. Viděla, jak se pokouší volat, ale z úst jí vystupuje jen prach.

„To byl můj syn,“ řekla Jitka a hlas se jí zlomil.

Hlas v hlavě zněl klidně. *„Není mrtvý. Jen čeká.“*

Jitka se podívala na oltář. Tam, kde dříve stála socha svatého Jakuba, byla teď jen prázdná místa, jako by ji někdo odnesl. Ale na kamenné desce byla vyryta jedna slova: *„Nejsi sama.“*

Dveře se otevřely samy. Venku bylo stále stejné teplo, ale něco se změnilo. Jitka cítila, jak se jí na tváři rozplývá něco, co se podobalo slzám, ale nebylo to slzy. Bylo to lehčí než vzduch, jako by jí někdo odňal břemeno, které nesla třicet let.

Když vyšla ven, slunce bylo na stejném místě. Ale kostel už nevypadal jako předtím. Zdálo se, že se usmívá.

Jitka se otočila zpět. Dveře byly otevřené. A uvnitř, tam, kde dříve byla jen prázdnota, se zdálo, že něco svítí.

„Pojď,“ řekla sama sobě.

A tentokrát dveře zůstaly zavřené.