Příběh: kostel svatého Jakuba Staršího (Omice)

Kostel se otevřel.

Nebylo to jako dveře, které se posouvají na kolečkách, ani jako vřeteno, které někdo pomalu odvaluje. Bylo to jako by se celá stěna, tlustá jako zdařilý hradní val, najednou rozhodla, že už dál nechce držet to, co je uvnitř. Zvuk byl hluboký, jako když se rozlomí led na rybníku, jenže bez praskání. Jen ticho, které se náhle naplnilo něčím, co tam předtím nebylo.

Karel z Hradce stál na prahu a držel v ruce svíčku, jejíž plamen se odrazil v jeho oku jako malý, neklidný měsíc. Vůně byla stará — prach, dřevo, něco jako by se tu stálo čas a zapáchalo po něm. Ale pod tou vůní se mu zdálo, že cítí i něco jiného: kořeněnou mast, jako by tu před chvílí někdo rozlil kadidlo, a přitom nikdo v kostele nebyl.

„Pánové, tohle není náš čas,“ zašeptal si sám sobě, ale jeho hlas se ztratil ve vlastních uších. Věděl, že by měl utéct. Věděl, že když se vrátí do Rosic a řekne, že ho zde něco přivedlo zpátky, budou se směját. Řeknou, že víno z tvrzovského sklepa mu zaplavilo rozum, nebo že se mu zjevila ta jeho mrtvá manželka — jako by ji někdo vrátil z hrobu jen proto, aby mu vyčítala, že ji nikdy neuměl milovat.

Ale nohy ho nesly dál.

Uvnitř bylo chladno, i když venku v létě spálilo slunce jako žhavý železný pánví. Chlad se mu přivalil na tvář jako vlhká ruka. Svíčka ho osvětlila jen na pár kroků, ale stačilo. Viděl řady lavic, které se zdály být příliš úzké, jako by je někdo záměrně zmenšil. Viděl oltář, na němž ležela jen černá tkanina, jako by tu někdo předtím položil šaty a teď je schoval. A uprostřed lodi stál muž.

Nebyl to kněz. Nebyl to ani jeden z jeho lidí. Byl to jen člověk v prostém pláště, který se díval přímo na něj. Karel se zastavil. „Kdo jsi?“ zeptal se, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahradil.

„Ty víš,“ odpověděl muž. „Ty jsi to já.“

Karel se pokusil ustoupit, ale nohy se mu zmotaly v nějakých kamenech, které předtím nebyly. Byla to cesta — úzká, kamenná, vedoucí do tmy. „To není možné,“ zašeptal. „Tady nic takového není.“

„Nic není, co bys neudělal ty,“ řekl muž a podal mu ruce. „Pojď. Ukážu ti.“

Karel chtěl odmítnout. Chtěl běžet. Ale když se podíval na své dlaně, viděl na nich nejen špinavé otisky od koní, ale i krev. Svou krev. Tu, kterou před deseti lety nechal vymáčknout z toho sedláka za to, že mu ukradl ovce. Sedláka, který byl jeho strýcovým synem.

„Proč jsi mě přivedl sem?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď už zná.

„Protože tady je ti líp,“ řekl muž. „Tady je ti lehčeji dýchat.“

Karel se podíval kolem sebe. Stěny kostela se zdály být živé, jako by se tiše dýchaly. Na chvíli mu připadalo, že slyší zpěv — ne zvenčí, ale z nějaké hloubky uvnitř sebe. Pak se světlo ze svíčky roztanulo, jako by ho někdo rozmazal prstem, a najednou byl sám.

Venku ho čekalo slunce, horké a bez slitování. Ale když se podíval na kostel, zdálo se mu, že se dveře opět zavřely. Tentokrát jako by je někdo opatrně zavřel odvnitř.

Karel z Hradce se otočil a šel zpátky do Rosic. Nikdy nikomu neřekl, co se stalo. Ale od té doby, když procházel kolem Omice, vždycky zastavil u kostela svatého Jakuba. Stál před jeho zdmi a díval se, jako by čekal, že se znovu otevřou.

A někdy, když byl sám a vítr foukal z jihu, myslel si, že slyší zpívat.