Příběh: kostel svatého Jakuba Většího (Černín)

Když se mu z ruky rozlil popel.

Vesničané říkali, že kostel na návrší je mrtvý, že ani Bůh se tam neobrátí, když už nejsou ti, kdo ho stavěli. Ale to neznal Vojtěch z Černína, který tam přišel za soumraku, když se za zády zavíraly dveře hostince a v nose mu ještě hořela vůně hořčice a kouře z ohniště. Nohy ho nesly jako z vlastní vůle, jako by je tahal za provaz někdo, kdo neumí mluvit. A tak se ocitl před kamenným obličejem kostela, kde se do tváře vrtal chlad z opuštěných kamenů a z dálky se ozýval zvuk, jako by někdo tápal po schodech uvnitř.

Vojtěch se nedokázal odvrátit od dveří. Byly polámané, jako by se je někdo snažil vyrazit zevnitř, ale nikdo už tam nebyl. Vzduch vycházel z prasklin jako dech mrtvého. Vtáhl ho do sebe a okamžitě mu přišlo, že voní po starých svíčkách a po tom, co zbylo po spálených knížkách. Ruce mu třásly, když se dotkl prahu – dřevo bylo vlhké, jako by někdo nedávno plakal.

„Proč jsi mě přivedl sem?“ zašeptal, i když věděl, že nikdo nemůže slyšet. Ale pak uslyšel šustění – ne z větru, ne z myší, ale jako by někdo pomalu otíral plátno o plátno. Zvedl hlavu a uviděl, že nad vítězným obloukem visí něco, co tam nemělo být. Stín, který se nehýbal s ním, ale s něčím jiným. Jako by se kostel dýchal.

Vojtěch vkročil dovnitř. Chodba byla temná, ale jeho oči se přizpůsobily – dostatek světla proudilo z malých okének, která vypadaly, jako by je někdo vyryl do kamene nedávno. Na lavicích ležely svazky slámy, jako by někdo spěchal a zapomněl je odnést. A pak tu byla ta věc – na hlavním oltáři, kde mělo být kříž, ležela jen malá dřevěná schránka, otevřená. Vnitřek byl vyklizen, ale na dně zůstala vrstva popela, jako by někdo spálil papír a nechal ho tam záměrně.

Vojtěch se naklonil. Popel byl ještě teplý. Když ho dotkl prsty, ucítil, že mezi zbytky uhlíku se něco pohybuje – tenké, jako by to bylo z papíru. Vyndal to a rozložil na dlaních. Byla to stránka, spálená po okrajích, ale střed zůstával čitelný. Psáno bylo černým inkoustem, který se v popelu zbarvil do červena:

*„Kdo bere, ten ztrácí. Kdo dává, ten najde.“*

Srdce mu udeřilo tak silně, že mu znělo v uších. Věděl, co to znamená. Věděl, že to je to, co mu chybí od té doby, co se rozloučil s Markétou z Jevišovic – její prsten, který jí dal na svatbu a který nyní nosí jako zástavu někdo jiný. Někdo, kdo si myslí, že Vojtěch už nebude bojovat o to, co je jeho.

„Kdo jsi?“ zeptal se kostelu, i když věděl, že odpověď přijde jinak.

A pak uslyšel kroky. Ne jeho vlastní. Někdo šel po schodech sakristie – pomalu, jako by nesl něco těžkého. Vojtěch se otočil. Ve tmě uviděl postavu v bílém rouchu, která se blížila k oltáři. Ruce měla sklopené, ale v nich držela svíci, která svítila jako denní světlo. Když se dostala k němu, Vojtěch uviděl, že to není žena, ale chlapec – mladý, sotva dospělý, s tváří, která mu připomínala jeho bratra, který zemřel v dětství.

„Ty jsi můj bratranec?“ zeptal se Vojtěch, i když věděl, že to nemůže být pravda. Chlapec jen potřásl hlavou a podal mu svíci. „Neseš ji pro mě?“ zeptal se Vojtěch, ale chlapec už mluvil jiným hlasem – hlubokým, jako z hluboké studně:

*„Ty jsi tu, abys dal zpět.“*

Vojtěch pocítil, jak se mu ruce naplňují něčím chladným – prstenem. Ale když se podíval dolů, tam nic nebylo. Jen popel a ta stránka, která se mu v rukou rozpadala na prach.

Když se Vojtěch probral, byl venku. Dveře kostela byly zavřené, jako by je nikdo nedotkl. Na dlaních měl jen popel a v nose mu ještě hořela vůně spáleného papíru. Ale v kapse měl klíč – starý, zrezavělý, který nikdy neměl. A na něm byl vyryty stejné slova jako na té stránce.

Když se ohlédl, uviděl, že kostel se dýchá. Opěráky se mírně hýbaly, jako by je někdo tlačil zevnitř. A ve věži se ozval zvuk – ne zvon, ale dech, jako by někdo volal jeho jméno.

Vojtěch z Černína nikdy neřekl, co se tam toho večera stalo. Ale od té doby chodí do kostela svatého Jakuba každý měsíc v úplňku. A když se modlí, někdy slyší, jak za ním šeptá něčí hlas: