Příběh: kostel svatého Jana Křtitele (Přibice)
Když se mu z ruky vytrhl klíč.
Jindřich z Přibic ho držel tak pevně, že mu prsty zmodraly. Klíč od komendy ležel na dřevěné lavici, kde ho nechal, a teď se valil po kamenných schodech dolů, do temnoty pod kostelem. Zvuk byl jako úder kopí do zdi – *klap*, pak *šustění*, až se zastavil v něčem měkkém, jako by dopadl do prachu nebo starých listů. Jindřich se sklonil, aby ho vyndal, ale ruce mu třásly. Vzduch tam dole voněl vlhkostí a něčím kovovým, jako by stěny kostela ještě nedávno držely v rukou něco, co už dávno mělo být pryč.
„Blázen,“ sykl za ním hlas z chóru. Starý kněz Brunšvik, jehož jméno nosil i biskup, který kostel vysvětil před sto lety, se nehnul z místa, jen mu přikrýval oči rukou proti světlu, které padalo skrze rozbitá okna. „Ty jsi poslední, kdo by měl hledat v podzemí johanitů. Oni tam už nejsou, ale jejich stíny ano.“
Jindřich se nevzpamatoval. Klíč mu spadal z prstů, jako by ho někdo odtáhl zpět do temnoty. „To není možné,“ zašeptal. „Komenda byla zbořena. Všichni říkají, že ji zničili husité.“
„A ty jsi první, kdo se odvážil jít dolů,“ odsekal kněz. „Protože jsi zradil. Protože jsi dal do rukou nepřítelem to, co ti svěřili.“
Jindřich se otočil. V úzkém průchodu za oltářním stolem se mu zdálo, že něco svítí. Ne svíčka, ne pochodně – světlo jako z rozžhaveného železa, které se valilo z chodu, který vedl k podzemí. Nebylo to teplo, ale něco jiného, jako by mu hořelo v očích. „Tam nic není,“ řekl, ale hlas se mu zlomil. Věděl, že lže.
Když se dotkl zdi, prsty mu proklouzly do něčeho vlhkého, jako by kámen byl živý. „Pánové z Přibic nikdy nedali komendu husitům,“ zašeptal kněz. „Dali ji někomu jinému. A ten ji nikdy neopustil.“
Jindřich ucítil, jak mu po zádech stéká pot. Vzduch se najednou naplnil šustěním, jako by se kolem něj pohybovalo něco, co nemá tvar. Klíč ležel na zemi, ale když se k němu sklonil, byl studený jako led. A v té chvíli uslyšel hlas – ne z uší, ale z hlavy, jako by mu ho někdo vylil přímo do mysli: *„Ty jsi poslední, kdo může rozhodnout.“*
Když se Jindřich vzpamatoval, byl sám. Klíč byl pryč. A na kamenné podlaze ležela jen malá, kovová destička s vyrytým znakem – křížem a mečem, který držel lev. Ten samý, který měl na erbu rod Přibiců.
Kněz Brunšvik stál u vchodu, obličej v stínu. „Někteří říkají, že johanité nezmizeli. Jen se schovali. A teď čekají, až někdo přijde a otevře jim dveře.“
Jindřich se podíval na destičku v ruce. Věděl, že by ji měl spálit. Ale něco ho drželo. Něco, co mu šeptalo, že pod tímto kostelem nejsou jen zdi a prach. Něco, co čeká.
A když se podíval na kněze, ten už tam nestál. Za ním se zdálo, že se v chóru něco hýbe. Stíny, které neměly pravý tvar. A z hlubin kostela se ozvalo šustění, jako by se někdo probouzel.