Příběh: kostel svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty (Brno-město)
Když se Jan Vavřinec z Brna dotkl zdi, praskla mu v ruce sklenice.
Byla plná vína, červeného jako krev z rány, která mu teple pulzovala pod levým loktem. Vinný sklep pod kostelem voněl vlhkostí a starými kosti, ale on cítil jen hořkost vlastního dechu. *„Tady nic není, co by tě zachránilo,“*, zamumlal si sám, když sklenice se mu rozpadla mezi prsty. Kapky vína se rozptýlily po kamenech jako černé slzy, ale on neviděl nic jiného než stín na zdi – tenký, jako by ho někdo právě vykroutil z kamene.
„Co to bylo?“ zeptal se hlasem, který se mu zlomil.
Odvětil mu jen šepot. Ne z uší, ale z hlavy, jako by mu někdo šustil po vlasových koříncích. *„Není to nic, co bys poznal.“* Jan Vavřinec se otřásl. Věděl, že to nemůže být. Kostel stál tady už sto let, a on byl tady často – jako úředník města, který se tu schovával před vlastními rozhodnutími. Ale tentokrát to bylo jinak. Vzduch se najednou zhušťoval, jako by se kolem něj zavíraly neviditelné dveře.
„Kdo je tam?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že odpověď nebude.
Zdi kostela, které za normálních okolností jen stály a mlčely, se najednou zdály jako žilnaté. Všiml si, že tam, kde se sklenice rozbila, se na kamenech objevily slabé, světlejší pruhy – jako by je něco prosvítlo. *„To není možné,“*, zašeptal. Ale pak ucítil, že mu někdo stiskl ruku. Teplou. Živou.
Otočil se – a nikdo tam nebyl.
„Pomoz mi,“ řekl do tmy. *„Nejsem schopen to udělat sám.“*
Znovu ten šepot, tentokrát blíž: *„Ty jsi nikdy nebyl sám.“*
Jan Vavřinec se dotkl místa, kde stál původní kostelík – ten, který zmiňovali v kronikách, jako by byl jen příběhem. Ale teď tu cítí něco, co se nedá popsat. *„Kdo jste?“*
Odpověď přišla jako dotek na čele – lehký, jako prst, který by někdo přejel po jeho spánku. *„Ti, kteří čekají.“*
A najednou si vzpomněl. Na ty dva, které pohřbili v tomto kostele před stovkami let – Mikuláše a Adelheidu. *„Vy jste to vy?“*
„My jsme to, co zbylo,“ ozvalo se. *„Ale ty můžeš být tím, kdo to změní.“*
Jan Vavřinec se opřel o zeď a pocítil, jak mu něco teče po paži. Nevíno. Něco teplejšího. *„Co mám dělat?“*
„Pojď,“ řekl hlas. *„Pojď a uvidíš.“*
Když se Jan Vavřinec probudil, ležel na chodbě kostela, obklopený rozbitým sklem a prázdnou sklenicí. Nad ním visel obraz svatého Jana Evangelisty, ale ten den byl jiný – slunce svítilo jinak, vzduch voněl jinak. A když se podíval na místo, kde se sklenice rozbila, uviděl tam vyryté do kamene dvě jména: *Mikuláš* a *Adelheida*.
A pod nimi, jako by je tam někdo teprve včera vyryl, jeho vlastní.
Když pak vyšel z kostela, nevěděl, jestli to bylo snění nebo zázrak. Ale věděl, že se už nikdy nebude schovávat. A že tady, mezi těmito zdmi, čeká něco, co ho čeká už dlouho.