Příběh: kostel svatého Jiří (Bělotín)

Krev na kamenných schodech

Když Jindřich z Bělotína vstoupil do kostela, jeho boty se přilepily k vlhkému kamenu jako by je někdo přitahoval. Vůně starého dřeva a hořící svíčky se smísila s něčím jiným – slaným, jako by někdo nedávno plakal krev. Zvedl hlavu a uviděl, že světlo z jediné svíčky na oltáři padalo na schody jako žlutý pruh, který se kroužil kolem něčeho, co tam nemělo být.

Na posledním schodu ležela ruka.

Nebyla to ruka mrtvoly, ale ruka žijícího člověka – prsty se ještě škubaly, jako by se snažily chytit vzduchu. Jindřich se odrazil od zdi, ale když se sklonil, ruka se náhle vztyčila a uchopila jeho zápěstí. Teplá. Živá.

„Pomoz mi…“ Syklý hlas pronikl skrze zuby, které se mu zdály příliš velké pro ústa. Jindřich se utrhl, ale ruka se nechtěla pustit. Pak se na schodech objevila další stopa – čerstvá, vlhká, jako by někdo utíkal nahoru. Když se Jindřich podíval vzhůru, uviděl na stropě tmavou skvrnu, která se pomalu rozšiřovala.

„Kdo jsi?“ zeptal se, ale odpověď přišla ne ze schodů, nýbrž z hlubin kostela – od oltáře, kde se obraz svatého Jiří s kopím v ruce zdál mírně naklonit hlavu.

Jindřich poznal ten pohled. Byl to pohled muže, který viděl něco, co by neměl.

Přes rameno mu někdo šeptal: *„Není pozdě. Ale musíš jít sám.“*

Vtom se dveře kostela srazily jako od nárazu větru. Venku nic nebylo – jen ticho, které se náhle stalo příliš těžké na to, aby ho někdo nesl. Jindřich se otočil zpět, ale schody byly prázdné. Ruka zmizela. Na kamenu však zůstala jedna kapka krve, která se pomalu rozplývala.

Když se později ptal faráře, co se děje s těmi, kdo umírají v kostele, ten jen pokrčil rameny. *„Někteří odcházejí dříve, než je čas. A někdy… někdy jim někdo pomůže.“*

Jindřich se vrátil do kostela ještě jednou. Tentokrát se postavil před oltář a čekal. Svíčky hořely jako obvykle, vzduch voněl dřevem a voskem, a na schodech neležela žádná ruka. Ale když se podíval na strop, uviděl tam něco, co tam předtím nebylo: světlý odraz, jako by se někdo odrazil ve skleněné vodě.

A když se naklonil, uviděl na kamenné podlaze slabé stopy – ne krev, ale něco jiného. Jako by někdo utíkal ne nahoru, ale dolů. Do země.

Do té chvíle nikdo neví, co se tam skutečně děje. Ale když přijdete do Bělotína a postavíte se před kostel svatého Jiří, poslouchejte. Někdy, když je ticho tak hluboké, že se vám zdá, že srdce přestanou bít, uslyšíte kroky. A když se podíváte dolů, uvidíte na schodech něco, co tam nemá být.

A pak už se nemůžete rozhodnout, zda jste to jenom přišel, nebo jste přišel, aby vás někdo pustil.