Příběh: kostel svatého Michaela archanděla (Dolní Předměstí)
Když se Jan Skála dotkl kamene, uslyšel šepot.
Nebyl to vítr, který prohnal listy pod břízou před hřbitovní zdí, ani šustění jeho vlastního pláště. Šepot přicházel z hlubin, jako by mu někdo šeptal přímo do kostí. Jan se zastavil u vstupu do kostela svatého Michala, kde se jeho prsty zdržely na studené omítce – na místě, kde dřív stála dřevěná deska s nápisem, který už dávno ztratil barvu. *„Zde leží Jan Skála a jeho žena Markéta, kteří zemřeli v hříchu, ale našli milost.“* Byl to jeho dědeček, který tu kdysi ležel, a on, Jan, tu teď stál s prázdnými rukama a prázdným srdcem.
Včera večer se mu rozpadla manželka. Ne náhle – nějaké nemoci se berou časem, ale ona už nedýchala, jen ležela v posteli s oči zavřenýma, jako by čekala, až si někdo povšimne, že ji už nevidí. A on si povšiml. Povšiml si toho až když mu na prsa dopadl její klobouk, který jí spadl z hlavy, když se probudila z posledního spánku. Teď tu stál před kostelem, kde ho nikdo neznal, a jeho dýchání znělo jako pískání v troubě.
„Ty jsi tu už býval, co?“ ozvalo se za ním.
Jan se obrátil. Starý hrobník, Matěj, seděl na lavičce u kostnice, kouřil dýmku a pozoroval ho z pod zavřených víček. *„Vím, jak to vypadá, pane Skále. Ty jsi z těch, co přicházejí, když už nic jiného nezbývá.“*
„Co bych tu dělal?“ Janovo hlas zněl chraplavě, jako by ho někdo stiskl v ústech.
Matěj vyfoukla kouř do chladného vzduchu. *„Lidé chodí sem, když chtějí něco poznat. Nebo když chtějí něco vrátit.“* Ukázal na zvonici, jejíž špička se ztrácela v šedivém nebi. *„Tam nahoře je smrtka. Když se otočí, někdo zemře. Ale nikdy neříká, koho.“*
Jan se podíval nahoru. Smrtka na vrcholu věže byla otočena směrem k lesu, kde se za soumraku schovávaly stíny. *„To je jen pověra.“*
„Pověra?“ Matěj se zasmál, ale jeho oči zůstaly suché. *„Pověra je to, co ti řeknou, když nechceš slyšet pravdu. Ty jsi tu, protože ti někdo šeptá. A já ti řeknu, že ten šeptání není z větru.“*
Jan se otočil zpět ke vstupu. Těsně před ním, na prahu, ležela malá kamenná deska, kterou nikdy předtím neviděl. *„Zde spočívá Eliška, dcera Jana Skály, která zemřela ve věku tří let. Roku Páně 1598.“* Jeho dcera. Tu, kterou nikdy nepoznal. Ta, o které mu Markéta nikdy nemluvila.
„Kde jsi ji našel?“ zeptal se Matěje, aniž by se obrátil.
„Není tu dlouho. Ale ty jsi tu už býval, pane Skále. Všichni, co přicházejí, tu už byli dřív.“ Starý muž vyndal z kapsy klíč a hodil ho Janovi. *„Otevři kostel. Ale nepro každého. Někdo tu čeká.“*
Jan klíč chytil. Když ho zasunul do zámku, dveře se otevřely samy od sebe, jako by je někdo tahal z druhé strany. Uvnitř bylo temno, ale jeho oči se přizpůsobily. A pak ji uviděl – na hlavním oltáři, mezi svícny, stála žena v šedém šatu, s rukama složenýma, jako by čekala.
„Markéta?“ jeho hlas zněl jako prasknutí ledu.
Ona se nepohnula. *„Ty jsi přišel pozdě, Jan.“* Její hlas nebyl hlasem, který znala, ale něčím hlubším, jako by mluvila z dálky.
„Proč jsi mi neřekla o Elišce?“ zeptal se, jeho hlas se zlomil.
„Protože jsi mě nikdy neptal.“ V jejích očích se zračilo něco, co nebylo slzy. *„Ale ty jsi tu teď. A teď už nic nezměníš.“*
Jan se pokusil k ní jít, ale nohy ho nesly. *„Co mám dělat?“*
Markéta se usmála – ne tak, jak se usmívala za života, ale jako by se jí ulevilo. *„Otevři okno.“*
Jan se podíval na okno nad oltářem. Bylo zavřené. Ale když se k němu přiblížil, zjistil, že je to jen omítka. Za ní se zdálo, že něco svítí. *„Co je tam?“*
„To, co jsi ztratil.“ Markéta se pomalu otáčela. *„Ale teď už je pozdě.“*
Vtom se ozval zvuk – jako by se někdo probudil. Zvonice. Smrtka se začala pomalu otáčet. Ne k lesu. Ne k poli. Ale přímo k němu.
Jan se otočil. Za ním stál Matěj, ale jeho oči byly prázdné, jako by ho někdo vyprázdnil. *„Je čas, pane Skále.“*
A když se smrtka zastavila, byla otočena přímo k němu.
Jan Skála se podíval dolů. V jeho rukou ležel klíč, který mu dal Matěj. A na něm byla vyryta jedna slova: *„Nezapomeň.“*
Ale on už nic neviděl. Protože když se dveře kostela zavřely, bylo tam jen ticho. A někde daleko, za zvonem, se ozval první zvonový zvuk.