Příběh: kostel Čtrnácti svatých pomocníků (Mělník)
Klíč se ztratil ve stínu anděla.
Jan Kratochvíl, syn mělnického šenku, který se před rokem oženil s dcerou pekaře a nyní se potácel mezi skleněnými vitrážemi kostela Čtrnácti svatých pomocníků, držel v dlani jen polomráz a prázdnotu. Klíč od šenkovského sklepa mu spadal z prstů, jako by ho někdo odtáhl za nitky, které neviděl. Padl na dlažbu s takovým cvaknutím, jako by se zlomil nejen kov, ale i něco hlubšího. Vzápětí se ozval hlas — ne zvenku, ne z kazatelny, ale přímo v jeho uchu, suchý jako prach z oltářních svícnů:
*—Ty jsi ten, kdo zapomíná, co mu bylo dáno.*
Jan se napřímil, ruce mu třásly, a přitom věděl, že nikdo jiný v kostele není. Okna propouštěla světlo, které se lilo jako tekuté stříbro přes rokokové oltáře, a přesto tu byl stín — dlouhý, tenký, jako by ho vrhal někdo, kdo stojí mezi ním a zdí. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Jen socha sv. Jana Nepomuckého, která se zdála mírně naklánět hlavou, jako by poslouchala něco, čeho on neslyšel.
*—Proč jsi přišel sem, Kratochvíle?* Hlas zněl jako šepot za zavřenými dveřmi, ale Jan věděl, že to není jeho vlastní mysl. *—Nepro modlitbu. Pro klíč.*
Vtom si vzpomněl: včera večer, když se vrátil z hostince, kde se hádal s manželem své ženy kvůli poslední sudě piva, našel na prahu sklepa ten klíč — starý, zrezivělý, jako by ho tam někdo schoval před stovkami let. A dnes ráno, když ho chtěl vrátit, zjistil, že ho nemá. Žádný stopa, žádný důkaz, jen prázdná dlaně a pocit, že někdo mu ho ukradl… nebo že on sám ho ztratil úmyslně.
Vtom ho něco stáhlo za paži. Ne ruka — teplejší, měkčí, jako by ho někdo objímal zepředu. Otočil hlavu a uviděl: na prahu boční kaple, tam, kde stál rokokový oltář se Stigmatizací sv. Františka, stála postava v šedém plášti. Nebyla to žádná socha — pohybovala se, i když světlo z oken ji neosvětlovalo. V ruce držela klíč, ale ne ten jeho. Ten byl větší, starší, pokrytý něčím, co vypadalo jako suché listí nebo popel.
*—Tohle není tvůj, synu,* řekla, a hlas zněl jako vítr v kamenných arkádách kláštera. *—Ale ty víš, co jsi ztratil.*
Jan se pokusil mluvit, ale ústa mu vyschla. Postava se pomalu otáčela, a když se obrátila k němu zcela, uviděl, že nemá tvář — jen tmavý otvor, jako by se za ní skrýval někdo jiný. Někdo, kdo ho pozoroval.
*—Vrať mu to, co mu patří,* šeptala. *—Ne klíč. Paměť.*
Vtom se ozval zvonek od vchodu. Jan se otřásl a postava zmizela. Na jejím místě ležel jen ten jeho klíč, tentokrát na zemi, jako by ho tam někdo hodil. Ale když se naklonil, aby ho zvedl, uviděl v koutě kaple další klíč — tentokrát ten starý, pokrytý popelí. A v ruce mu leželo něco, co včera večer schoval do sklepa: dopis, který napsal své ženě, a který nikdy neodeslal.
Světlo z oken se zdálo náhle chladnější. Jan zavřel prsty kolem obou klíčů a šel ven, aniž by se podíval zpět. Na náměstí ho čekal sluneční den, hluk koňských kopyt a vůně pečeného chleba z pekařství. Ale když se podíval na klíč v ruce, věděl, že něco zůstal uvnitř kostela. Něco, co ho tam čekalo, až bude připraven.
Až bude připraven zapomenout.