Příběh: poutní kostel svaté Anny

Když se Matěj z Andělské Hory dotkl zdi, praskl mu prst.

Nebylo to jako při úderu kladivem, ani jako při nárazu do kamene. Bylo to jako by se mu kůže rozpadla sama od sebe, a v té chvíli se mu do dlaně vlila studená, viskózní tekutina, která voněla po starých svíčkách a vlhké dřevě. Zvedl ruku a světlo z okna padalo přes jeho dlaně, jako by je malovalo do modra, jako by se v nich rozplynulo něco, co tam nemělo být.

„Pánové, co se děje?“ ozval se za ním starý Šimon, truhlář, který ho doprovázel po cestě z Bruntálu. Matěj se nepohnul. Jeho palec byl teď jako sklo, průsvitný, a když ho stiskl, nebolívalo to. Bolívalo to až potom, když se mu do duše vrátilo to, co předtím nechtěl vidět.

„Nic,“ sykl. „Nic se neděje.“

Ale věděl, že lže. Věděl to, protože ta tekutina, která mu stékala mezi prsty, byla stejně studená jako slzy, které mu zamrzly na tváři, když před týdnem stál u hrobu své dcery. A když se podíval na zdi kostela svaté Anny, které se zdály být vyřezané z jednoho kusu černého mramoru, uviděl v nich tvář. Nebo spíše její stín – tvář malé, hubené holčičky s očima jako dva černé špendlíky, které ho sledovaly, jak se modlil.

„Ty jsi tu ještě?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že odpověď přišla dřív, než stačil vyslovit slova.

Zvuk byl jako šepot vody v prázdné nádobě. *„A ty jsi tu ještě ty?“*

Matěj se otřásl. Nezněl to jako hlas dítěte. Zněl to jako hlas všech dětí, které kdy zemřely. Zněl to jako hlas kostela samotného.

„Co chceš?“ zeptal se, a když se podíval dolů, uviděl, že jeho palec se už léčí. Kůže se mu zase stahuje, jako by nikdy nic nebylo. Ale věděl, že něco bylo. Věděl to, protože teď slyšel kroky. Není to Šimon. Není to ani vítr, který šustí v listí.

Kroky byly tišší než šepot, ale jistější než krok člověka. Byly jako kroky někoho, kdo chodí po kostele už sto let. Někoho, kdo tu byl, když ho postavili, když ho posvětili, když ho zaplavily slzy a modlitby.

„Kdo jsi?“ zeptal se Matěj, a když se otočil, uviděl ji. Stála u dveří, oblečená v šedý plášť, který se držel na ramenou jako pavučina. V ruce držela svíčku, která nehořela. Světlo z ní padalo na zem jako stín.

„Jsem ta, která čeká,“ řekla. A když se usmála, její ústa se rozestoupila příliš široce, jako by v nich bylo místo pro všechny, kteří kdy tu stáli a prosili.

Matěj se pokusil utéct, ale nohy mu neposlouchaly. Když se podíval na zdi, uviděl, že se na nich objevily další tváře. Tváře žen, mužů, dětí – všech těch, kteří tu přišli s nadějí a odcházeli s odpověďmi, které jim nikdo nechtěl říct.

„Co chcete ode mě?“ zeptal se, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

„Chceme, abys nám dal to, co nám dlužíš,“ řekla žena. „Ne modlitby. Ne slzy. Ale pravdu.“

Matěj zavřel oči. Věděl, že pravda byla v tom, že se bál. Bál se Boha, bál se smrti, bál se toho, že jeho dcera byla jen první z mnoha, které zde zemřely, a že on byl jen další z mnoha, kteří tu přišli a nic nezměnili.

Když otevřel oči, byla žena pryč. Zůstala jen svíčka, která teď hořela. Plamen byl modrý, jako oči jeho dcery, a voněl po tom, co zbyde, když všechno spálíš.

Matěj se poklekl a dotkl se zdi znovu. Tentokrát nepraskl. Tentokrát mu zdi odpověděly.

A když se zvedl, věděl, že už nikdy nebude stejný. Věděl, že kostel svaté Anny není jen kamenná budova na vrchu. Je to místo, kde se čas zastaví, kde se duše dotýkají zdí a kde pravda čeká, až ji někdo najde.

A Matěj ji našel. Teď mu zbývá jen rozhodnout, co s ní udělá.

Když odešel, Šimon ho ptal, jestli je v pořádku. Matěj jen pokrčil rameny. „Jsem,“ řekl. „Ale ty bys neměl být.“

A když se podíval zpět, uviděl, že na zdi se objevila další tvář. Tvář starého truhláře, který ho doprovázel.

A ta tvář se usmívala.