Příběh: Špitál svatého Ducha
Když se Matěj z Mostu dotkl kamene, praskl.
Nebylo to jako při úderu kladiva, ani jako při štěpnutí dřeva—spíše jako by se vzduch pod jeho prsty najednou rozplynul, jako by se čas na okamžik zadržel a nechal ho slyšet něco, co nemělo hlas. Bylo to v úzké chodbě špitálu, kde se stíny od svícnů táhly po vlhkých zdivách jako prsty mrtvých. Matěj, syn cisterciáka, stál před kaplí a držel v ruce malý kámen, který našel u nohou sochy Panny Marie. Byla to jenom hrudka s černými žilkami, ale když ji přitiskl ke kamennému sloupku, ucítil, jak se mu pod kůží rozhořelo něco jako oheň bez tepla.
„Co to máš?“ ozvala se za ním stará špitální sestřička, jejíž jméno nikdo nepamatal—vždycky ji říkali jen *Matka*. „Ten kámen je z hrobu.“ Matěj se otočil, ale ona už šla dál, její šaty šustily jako suché listí. „Kdo tam leží, už neví, co je hřích.“
Kámen ho pálil. Ne jako popálenina, ale jako svědomí. Matěj ho pustil a uviděl, jak se vklínil mezi dlažební kostky, ale když se naklonil, byl pryč. Na jeho místě ležela jen malá skvrna, jako by někdo rozlil inkoust. A pak uslyšel šeptání.
Nebylo to zvenčí. Nebylo to ani z jeho hlavy. Znělo to, jako by mu někdo šeptal přímo do kostí: *„Ty jsi sem přišel pro něco jiného.“*
Matěj se vzpamatoval, když se dveře kaple otevřely samy od sebe. Vnitřek byl tmavý, ale nad hlavou se rozsvítily malby na stropě—Tschöpperovy andělé, jejichž tváře se zdály žít vlastním životem. Na hlavním oltáři ho čekal obraz *Narození Páně*, ale Matěj neviděl Ježíška v jesličkách. Viděl tam sebe, jak leží v slámě, obklopený tvářemi, které nepoznával. A mezi nimi stála *Matka* se svíčkou v ruce, ale její oči byly černé jako uhel.
„Proč jsi sem přišel, Matěji?“ zeptala se. „Ne pro modlitbu. Ne pro pokání.“
On se pokusil mluvit, ale hrdlo mu vyschlo. Vtom se za ním ozvaly kroky—rychlé, jako by někdo běžel po chodbě. *Matka* se obrátila, ale už tam nikdo nebyl. Teprve když se Matěj podíval dolů, uviděl na dlažbě svůj kámen—ten, který před chvílí držel. Tentokrát však na něm byly ryté slova, hluboce vyryté, jako by je tam někdo vytesal nožem:
„Zde leží to, co jsi zapomněl.“
Když se Matěj vzpamatoval, byl sám. Kaple byla opět tichá, stropní malby ztmavly, a na oltáři ho čekal jen obraz s dítětem v jesličkách. Ale když se dotkl kamene pod nohama, ucítil, že je teplý. A pak zjistil, že má v ruce svíčku—tu samou, kterou *Matka* držela v obraze.
Vrátil se do špitálu, kde ho čekala *Matka* u stolu s léčivými bylinkami. „Všechno má svůj čas,“ řekla, když mu podala hrnek s čajem. „A někdy přicházíš pro něco, co ti ještě nechápes.“
Matěj se díval na svíčku v ruce. Na jejím plamínku se odrážely stíny, které nepatřily žádnému světlu, které tu bylo.
A když později šel ven, minul kapli a uviděl, jak se nad jejím portálem sbíhají mraky—ne jako obvykle šedé a těžké, ale jako by byly vyrobené z prachu a vzpomínek. A když se podíval nahoru, uviděl mezi nimi tvář, která ho pozorovala. Nebyla to tvář anděla. Nebyla to ani tvář člověka.
Byla to tvář někoho, kdo ho znal dříve, než se narodil.
A když se Matěj probudil, ležel na lavičce před kaplí, v ruce držel kámen—ten, který měl být v hrobě. A na jeho povrchu se leskly slova, která tam předtím nebyla:
„Pojď zítra. Budu tě čekat.“