Příběh: K náhonu
Voda v náhonu se zamlčela.
Když se Mistr Ondřej z Hloubětína sklonil nad dřevěný žlab, aby zkontroloval, zda se voda po mlýnském kole ještě točí, ucítil něco, co ho zaskočilo. Ne šum, ne šelest, ale jako by se náhle vzduch nad náhonem napjal a pak se roztrhl. Voda pod mostkem, která vždycky klopýtala po kamení, se najednou ztišila, jako by ji někdo rukou přikryl. A pak se rozprskla. Ne v kapky, ne v proud, ale jako by se rozpadla na stovky malých, nehybných skvrn, které visely ve vzduchu jako zamrzlá mlha.
„Pánové!“ zavolal Ondřej, ale jeho hlas se ztratil v něčem, co nebylo ani větrem, ani tichem. Kolegové z mlýna, kteří právě vyklízeli mouku z náhonové stoky, se otočili a uviděli, jak se voda nad náhonem stáčí zpět — ne do kanálu, ale proti proudu, jako by ji někdo tahal zpátky do temnoty. Pak se náhle všechno zastavilo. Voda ztuhla, stromy nad Rokytkou zamrzly v půli pohybu, a dokonce i ptáci, kteří právě odletěli z vlhkého porostu, viseli ve vzduchu jako vyřezávaní.
„To není možné,“ sykl starý Kejř, majitel mlýna, a jeho prsty se zaryly do dřeva. „Voda se nevrací. Nikdy.“
Ondřej se pokusil přiblížit k místu, kde se náhon rozpadl, ale jeho noha se zachytila o něco, co nebylo zem. Byla to jako by se pod ním rozprostíralo něco vlhkého a studeného, ale ne voda — spíše jako by se země náhle stala průhlednou a pod ní se valily stíny, které se nepohybyovaly, jen čekaly. A pak ucítil vůni. Ne po vlhku, ne po blátě, ale po něčem, co připomínalo hnijící kov a staré krev. Zavřel oči, ale když je otevřel, uviděl, že nad náhonem se vyhoupl obrovský, nejasný tvar — jako by se z vody vztyčilo něco, co tam nemělo být.
„Pomozte!“ křikl, ale nikdo mu neodpověděl. Kolegové stáli jako sochy, jejich tváře bledé jako vápno. A pak se to stalo znovu. Voda se rozprskla, vzduch se zkřivil, a když se Ondřej probral, byl sám. Mlýn byl prázdný, kolegové zmizeli, a nad náhonem se valil jen tmavý, viskózní mlhýř, který se nikdy nerozptýlil.
Následujícího dne přišel do mlýna nový továrník a našel Ondřeje skrouceného u žlábku, jeho ruce drží něco, co vypadalo jako kousek starého železa, ale bylo tak studené, že mu spálilo kůži. „Co se stalo?“ zeptal se továrník, ale Ondřej jen šeptal: *„Voda se vrátila. A ona nás čeká.“*
Od té doby nikdo z mlýna neodešel živý. Kejřův mlýn stál prázdný, ale každý, kdo se přiblížil k náhonu, slyšel šelest, který nebylo možné vysvětlit. A když se v roce 1926 postavila nová budova mlýna, dělníci našli v základech něco, co tam nemělo být: staré, zrezivělé řetězy, jako by někdo v minulosti chtěl něco uvěznit. Ale co — to nikdo neví.
Dnes už mlýn stojí jako jeden z bytových domů, ale pod mostkem, kde se kdysi rozpadla voda, se někdy večer ozve šum, který není ani větrný, ani vodní. A když se někdo zastaví a poslouchá, slyší, jak něco volá z hlubin náhonu — jako by čekalo, až se vrátí.