Příběh: Osojno
Krev na kameni
Bohunka se probudila s chutí železa v ústech a vlasy jí ležely na tváři jako namočené v dešti. Nedokázala se hnout, protože pod ní ležela něčí ruka, studená a drsná jako kůra starého dubu. *„Nepohybuj se,“* šepotal hlas, který nepoznala. *„Ještě ne.“*
Vzadu v úzké jeskyni, mezi stěnami pokrytými stopami rukou a zubů, se vzduch zadržel jako před bouřkou. Zvonivý zápach spáleného kmene, jako by někdo nedávno zapálil oheň přímo na kameny. Bohunka se pokusila vzpamatovat – byla to její jeskyně, její sídliště nad vesnicí, kde její lidé kopali jámy a hledali zrnka pšenice mezi kameny. Ale kde byli teď? A proč tu leží tato ruka, kterou nepoznává?
„Kdo jsi?“ zeptala se, ale hlas jí zadrnčel v hrdle. Ruka se stáhla, odhalila tvář mladíka s tmavými vráskami jako po stínu, který nikdy nesvítil. *„Jmenuji se Veleslav. A ty jsi poslední, kdo mě viděl živého.“*
Bohunka se posadila – a okamžitě zjistila, že je sama. V jeskyni nehořelo, neležela tam žádná ruka, jen její vlastní dlaně, které se třásly. Venku, za úzkým otvorem, se rozléhalo něco jako vzdálený smích, ale ne takový, jaký znala ona. Byl to smích, který se nesl jako vítr mezi kameny, jako by se někdo smál z něčeho, co už dávno minulo.
Vesnice dole byla prázdná. Domy stály otevřené, jako by lidé utíkali před něčím, co bylo rychlejší než strach. Bohunka se spustila po strmém svahu, boty se jí zapletly do kořenů, a když dorazila k potoku, našla tam jen jeden předmět: dřevěnou figurku s vyřezanou tváří, která měla místo očí dvě černé skvrny jako popáleniny.
„Kdo to udělal?“ zašeptala, ale větrný vír jí odpověděl jen šustěním listí. Pak uviděla první tělo – leželo u starého dubu, tváří k nebi, a v ruce drželo kus černého kamene, který vypadal, jako by ho někdo nedávno vytrhl ze země.
Bohunka se otočila zpět k jeskyni. Veleislavův hlas ještě zněl v jejím uchu: *„Nepohybuj se. Ještě ne.“* Ale ona už se nemohla zdržet. Musela vědět, co se stalo jejímu lidu. Musela najít toho, kdo sem přišel a vzal jim hlasy, smích i strach.
Když se vrátila do jeskyně, ležela tam ruka znovu. Tentokrát s malým kamenem v dlaní – stejným, který drželo tělo u potoka. *„Teď už víš,“* řekl Veleslavův hlas z ničeho. *„Ale nikomu to neřekneš. Jinak se to stane znovu.“*
Bohunka se probudila v posteli, potřísněná potem, a v ruce držela kámen. Venku svítilo slunce, jako by nic nebylo. Ale když se podívala na dlaně, viděla na nich slabé, černé stopy, jako by ji někdo nedávno držel za zápěstí.
A v noci, když vesnice spala, slyšela z hory něco, co se podobalo vzdálenému dechu. Jako by tam někdo čekal.