Příběh: Rošických
Když se Jan z Rožmberka probudil, ležela vedle něj jen šňůra suchých vlasů a na kamenné podlaze se třpytily kapky, které nebyly jeho krví.
Vzduch v komnatě nad hradební cestou voněl po vlhku a starém dřevu, jako by někdo nedávno rozsekal truhlu a nechal ji otevřenou. Jan se posadil, rukou si otřel pot z čela a hleděl na prázdné místo, kde ještě před chvílí ležela jeho manželka, Markéta. *„Kde jsi, ženo?“*, zašeptal, ale jeho hlas se ztratil v tloušťce hradebních zdí, které tu stály už od dob, kdy Praha ještě nebyla hlavním městem, ale jen hrstkou domů pod hradem.
Dveře komnaty byly zamčeny zevnitř. Klíč visel na řetězu u jeho pasu, ale když se Jan pokusil vstát, nohy ho podvedly. Podlaha se pod ním prohnula, jako by byla z papíru, a náhle cítil, že stojí na něčem měkčím než kámen. Přitiskl dlaň k zdi – ta byla studená, jako by ji nikdy nesvítilo slunce. *„To není možné,”* zamumlal, ale jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.
Venku se ozvaly kroky. *„Jan?”* zavolal hluboký hlas za dveřmi. *„Otevři, nebo prorazíme!“*
Jan se otočil. *„Kdo je tam?“*
*„Tvoji muži,”* odpověděl hlas, který poznal. *„A kněz. Říká, že je to Boží znamení.”*
*„Boží znamení?”* Jan se zasmál, ale zvuk byl prázdný, jako echo. *„Kde je Markéta?”*
*„Nevíme,”* přiznal muž za dveřmi. *„Ale našli jsme toto.”* Cinkot kovů. Někdo mu podal malý kroužek – stříbrný, s vyrytým křížem a jménem, které Jan neznal. *„Byla to její věc?”*
*„Nevíme,”* opakoval muž. *„Ale kněz říká, že musíme hrady očistit. Od něčeho, co se tu skrývá.”*
Jan se podíval na kroužek a náhle si vzpomněl na sen. Na Markétu, jak se směje a běží po hradbách, které se rozpadají jako papír. *„Očistit?”* zeptal se tiše. *„Od čeho?”*
*„Od toho, co sem přišlo s ní,”* řekl kněz, jehož hlas pronikl dveřmi jako led. *„Od toho, co ji vzalo.”*
Jan sevřel kroužek v pěsti. *„Kde je?”*
*„Nevíme,”* odpověděl muž. *„Ale víme, že se vrátila.”*
---
Dnes, když projdeš ulicí Rošických a zastavíš se u zbytků hradeb, které vedou k Hladové zdi, poslouchej. Někdy, když vítr fouká z jihu, slyšíš šepot ženské postavy, která běží po kamenech, které už nikdo nevidí. A když se podíváš dolů, uvidíš stín, který se pohybuje tam, kde stín být nemůže.
Protože některé dveře se nikdy neotevřou. A některé ženy se nikdy nevracejí.